... který si přeje, aby z jeho dětí jednou vyrostli samostatní, zodpovědní lidé, kteří si umí vážit (nejen hmotných věcí, ale také lidí kolem sebe či skutků, které jiní vykonají)?
To si musí vyhodnotit každý sám za sebe.
Já svou odpověď znám.
Řeč je o postoji člověka zastávajícího názory v níže odkazovaném článku.
Osobně s článkem Marka Hermana, který vřele doporučuji k pročtení, nemohu než souhlasit. Přinesl mi taky velké zamyšlení. Je hodně o výchově dětí, ale já v něm vidím mnohem více. Je také o nás dospělých, našem životním nastavení a následně o tom, co předáváme další generaci, která je naším zrcadlem...
Řeč je o postoji člověka zastávajícího názory v níže odkazovaném článku.
Osobně s článkem Marka Hermana, který vřele doporučuji k pročtení, nemohu než souhlasit. Přinesl mi taky velké zamyšlení. Je hodně o výchově dětí, ale já v něm vidím mnohem více. Je také o nás dospělých, našem životním nastavení a následně o tom, co předáváme další generaci, která je naším zrcadlem...
Ačkoliv často vyjadřujeme nespokojenost se svým životem, žijeme si velmi dobře. Žijeme v blahobytu. A s námi i naše děti. Máme se tak dobře, že už si to často ani neuvědomujeme a díky tomu si tak přestáváme vážit toho, co máme či toho, co můžeme dělat.
Vyrůstá generace mladých lidí, kteří stále čekají na to, až pro ně někdo něco udělá, zařídí, aby se cítili dobře a komfortně (protože tak na to byli zvyklí od mala). Mají "všechno" a navzdory tomu nejsou šťastní. Neuvědomují si, že své štěstí mají ve svých vlastních rukou. Ale ty "ruce" nesmí zůstat jen složeny v klíně... Výborně to podle mého názoru popisuje v jednom rozhovoru Simon Sink.
Vyhledávání "životního" pohodlí má svůj vliv na blízké vztahy mezi lidmi. Rozvodovost roste obecně, ale co mě v poslední době zaráží čím dál víc - také u mladých manželství - záhy po uzavření sňatku páry přicházejí na to, že spolu nemohou žít. Společný život v páru, který s sebou nese další "povinnosti", totiž není pro jedince zvyklého na určitý "standard" tak komfortní jako dřív... Žijeme v "instantním" světě, ve kterém jsme si zvykli, že máme všechno rychle připraveno, bez velké námahy. Stačí zalít prášek horkou vodou a můžeme konzumovat. Vztah s druhými ale potřebuje mnohem více energie, námahy i času, aby fungoval. I polévka, kterou si připravíme sami z vlastních surovin a s o něco větší námahou chutná zpravidla lépe a je zdravější... .-)
Přemýšlet nad těmito i dalšími souvislostmi už spolu s výchovou malých dětí mi tak přijde víc než na místě.
A co myslíte vy, souhlasíte s autorem článku nebo to sami vidíte jinak? .-)
Krásný den
A.
Krásný den
A.
Je to už druhý článek od p. Hermana, který jsem si teď přečetla. Pod všechno se mohu podepsat. Jenže rodiče, aby měli klid dají dětem všechno, včetně peněz. Jen svůj čas jim nechtějí dát, nechtějí tak nějak vstoupit do jejich života a povolit, aby i jejich děti mohly vstoupit do života mámy a táty a uvědomit si, že nic není zadarmo, že všechno, co dětem poskytují je stojí hodně sil a úsilí. A tak ve skutečnosti, dnešní děti opravdu nemusí nic. Oni si myslí, že se to nějak.... Jednou jsem slyšela učitelku, jak se ptá Roma, čím by chtěl být, čím by se chtěl živit. Odpověď zněla, že se rychle ožení, aby ho manželka živila šlapáním chodníků. Nepotřebuje se vyučit, ani pracovat. Smutné. Zdraví Iwka
OdpovědětVymazatIwko, moc díky za komentář. S tím časem jste udeřila na hřebíček na hlavičku... myslím, že to je dneska opravdu hodně velký problém... Na druhou stranu je stále více rodičů, kteří si to uvědomují a snaží se s tím něco dělat... Třeba to časem začne být více "trendy" a v dobrém se to projeví na dětech, jejich rodičích i celé společnosti. Hezký zbytek dne A.
VymazatJá souhlasím, nacetla jsem článků spousty, rozumím tomu co a jak proč ale praxe, ta nejde, ani u mne, ani u výchovy dětí, je to strašně těžké a teorie nestačí...
OdpovědětVymazatMilá anonymní, děkuji za komentář. A souhlasím, teorie nestačí. Je třeba věci začít uplatňovat v reálném životě. Čím dříve to uděláme, tím lépe pro všechny. A že to, zejména u starších dětí, nebude úplně jednoduché, to je zřejmé. Neznamená to však, že bychom se o změny neměli pokoušet... a hlavně to pak nevzdávat při prvních neúspěších, vytrvalost a důslednost se určitě vyplatí. Přeji všechno dobré. A.
VymazatPřečetla jsem si Aničko z odkazu a musím s p.Hermanem hodně souhlasit. Sice jsem již generace, která výchovu dětí již řešit nemusí, ale máme vnoučata a sleduji. Na jedné straně v pohodě, na druhé bych maminku vykrákala z vlasy - ALE (není moje dcera, ke které bych si to mohla možná dovolit!). Dítěti totálně ničí život.
OdpovědětVymazatDěkuji za odkazy.
Ála
Álo, moc díky za "odvahu" a komentář. Mám pocit, že toto není zrovna téma, o němž by se chtěla řada rodičů v době, kdy je dítě považováno za středobod světa a jakéhosi poloboha, bavit (nahlas). Ať už z toho důvodu, že si problém nepřipouštějí či obavy, co by na to řekli jiní (aby nebyli osočeni za to, že své děti dost nemilují, když jim nechtějí dopřát všeho, co si přejí a nebo ještě hůře všeho, co mají ostatní děti v jejich okolí...). Souhlasím, že z Tvé pozice se taková věc "řeší" velmi obtížně. Na druhou stranu, pokud Tě vnoučata navštěvují, můžeš si doma nastavit vlastní pravidla, která budou muset respektovat a třeba alespoň malinkým dílkem přispěješ k zlepšení situace :-) Hezký zbytek dne A.
VymazatAničko, já se taky ztotožňuji. ano, svoje děti už také vychovávat nemůžu, ač si myslím, že jsem je nevychovala špatně, něco bych přece jen dnes udělala jinak. ale když vidím vnoučata od syna, je mi jich až skoro líto. zrovna dnes jsme se o tom bavili s manželem, že tak, jak jsou snachou a její rodinou vychovávány, že jim to hodně do živoat ubližuje.
OdpovědětVymazatpěkný večer
Majko, díky za komentář. Asi to není jednoduché, ale sama vím, že k některým poznáním musím dospět sama. A myslím, že i Tví blízcí k tomu dospějí, dříve či později. Akorát ta změna pak bude asi složitější... Krásné dny A.
VymazatPěkný den, Aničko,
OdpovědětVymazatmoc děkuji za tento příspěvek... pana Hermanna "čtu" už delší dobu... jeho názory se mi moc líbí a souhlasím s nimi... Když jsem jeden jeho článek uveřejnila na svém fcb profilu, slétlo se na mě hejno "supů", tedy rodičů, kteří vyznávají ve své (ne)výchově jiné hodnoty... já si ze všeho beru to, co mě obohacuje a ač náš Čmeláček ve svých dvou a tři čtvrtě už svoje dvě povinnosti má (spíše formou zábavy uklízí hračky a vytahuje nádobí z myčky a hrozně ho to baví), protože je zatím jedináček, je hodně těžké nedopřát mu to, co já sama jsem neměla... přestože si přesně to, co je v článku, uvědomuji a naprosto s tím souhlasím a souzním, prostě si nemůžu pomoct... :)
Pokud byste měla zájem o zajímavé video, kde pan Herman ještě s dalšími kolegy (pana Svobodu znám osobně z přednášek) povídají, mrkněte sem: https://skyscraper08.blogspot.cz/2016/05/par-podnetnych-myslenek.html
Pěkné lednové dny, Peťka :)
Peťko, já děkuji za komentář :-) Výchova dětí bude vždycky patřit mezi témata, u kterých se jsou lidé schopni rvát za svou pravdu hlava nehlava... :-) Myslím, že to máme hodně podobné, i já si inspiruji různými pohledy a vybírám si. Nerada jen slepě kopíruji to, co mi předloží jako "zaručeně nejlepší cesta". I každé dítě je "originál", co platí u jednoho, jinde nefunguje. Nevěřím na univerzální recepty. Ráda někdy říkám, že si ve výchově našich dětí občas připadám jako v chemické laboratoři a vytahuji postupně různé lahvičky s roztoky a zkouším, co to udělá... :-) Myslím, že tak to má mnoho rodičů. Díky za odkaz, mrknu. A přeji krásné chvíle s Vašim Čmeláčkem. Zrovna v tomhle věku děti pomáhají doma moc rádi a rodiče je odhání, aby nezdržovali (a pak se později diví, že jsou doma na všechno sami...)... kdyby té chuti a nadšení využili už v tom raném věku, byla by pomoc takového dítěte v domácnosti i ve vyšším věku naprostou samozřejmostí jako že se ráno probudí a otevře oči...
Vymazat