Tak jo, taky už na mě leze...

... jaro, i když jsem se zimy dosud držela zuby nehty :-) 

Letošní zima mi utekla neskutečně rychle. Možná i díky tomu, že byl sníh a my si mohli více užívat i venku. Navzdory určitým omezením spojeným s Viktorčiným prodělaným zánětem ledvin. 

A taky díky zaneprázdnění svými "osobními" projekty, které jsem buď nově rozjela (nestěžovací výzva, "zpomalování"...), nebo udržuji a prohlubuji nebo rozšiřuji z předchozích let (angličtina a francouzština se mi staly momentálně velkou vášní, která mě dočista pohlcuje a určitě se u nich ještě někdy více zastavím, protože ovlivňují můj život i v původně nečekaných oblastech, čtení knih, ranní běžecké tréninky,...).

Přelom února a března ale pro mě téměř každoročně představuje pomalý, ale jistý nástup nové zahradnické sezóny a patří k mým nejoblíbenějším obdobím z celého roku (stále se nemůžu rozhodnout, zda mám raději jaro nebo podzim :-)). Je pro mě znamením života a probouzení se se vším, co k tomu patří. 

Letošní přelom zimy a léta navíc zpestří očekávaný rodinný přírůstek u mé nejmladší sestry. Je to na spadnutí a my čekáme každý den radostnou zprávu o příchodu nového človíčka na svět. Možná ale trpělivě čeká na sestřiny narozeniny 1. března :-))

Každý citlivější pozorovatel už vnímá změnu ve vzduchu. Prodlužující se dny, více světla, švitořící ptáky... A i když nás ještě může počasí překvapit mrazíky, možná i přechodnou sněhovou pokrývkou, já věřím, že jaro přijde už brzy.

Včera mi to tak krásné počasí nedalo a odpoledne jsem na hodinku a půl vyrazila do zahrady a začala trochu pracovat na jarním úklidu. Zatím stříhám jen odumřelé natě trvalek, abych uvolnila prostor novým lístkům, které už začínají s jarními cibulovinami pomalu rašit. Vzhledem k velikosti zahrady mě to na pár dnů určitě zabaví :-) 

A pak... rodí se mi celou zimu v hlavě plán na pár zahradních úprav... než jsem včera usnula, promítl se mi v hlavě celkem přesný obraz toho, co se doposud jen v nejasných obrazech rýsovalo... dneska odpoledne to musím ověřit v terénu, ale něco mi říká, že to bude "ono" :-)

Jak prožíváte tohle období vy?

Krásný slunečný den

A.

Na dvakrát...

... ale jsou! :-)

Slibované nové povlečení pro děti jsem začala šít minulou sobotu.

Stejně jako u všech svých předchozích, jsem i v tomto případě šila na každou postel povlečení ze dvou různých látek, aby se pak dalo různě kombinovat - z jedné strany má Viki i Jirka krásnou zahraniční designovou látku s medvídkem mývalem a z té druhé Viki bílé puntíky na meruňkovém podkladu a Jirka bílé a petrolejové proužky.

Ale převléká se až dnes... důvod je jednoduchý, při tom nekonečném rozhodování, z jakých látek šít a při objednávce látek ze dvou různých e-shopů, jsem nakonec objednala jedné látky jen na jednu postel a dva polštáře :-) Navíc šlo o tu zahraniční látku, na kterou jsem si při první objednávce musela počkat 3 týdny... Naštěstí jí díky mé objednávce naskladnili o něco víc a tu doplňující objednávku jsem pak měla vyřízenu a zaslánu domů během 4 dnů a to v tom byly i 2 víkendové dny :-)

A radost veliká.

Hezký den

A.

PS: A pomyslná fajfka za můj únorový tvořivý projekt :-)

Jako v továrně...

... sice nejsou. Ale i tak mám z téhle ikeácké sady stínidel obrovskou radost - já po něčem takovém pokukuju už hodně dlouho... ale když jsem na něco hezkého narazila na internetovém bazaru, vždycky měl muž nějakou výhradu, proč tenhle nebo onen kousek zrovna ne :-)

Cesta k ikeácké sadě začala stojací lampou k Halabalově křesílku z druhé ruky. V zimě jsem přemluvila muže k tomu, abychom stejnou nahradili i dosavadní u sedačky... A pak už chyběl jen malý krůček (a hodně přemlouvání) k tomu, abychom vyměnili za "tovární" i stínidla stropních světel v obýváku :-)

Díky jejich konstrukci jsem sice přišla o možnost zavěsit pod ně věnečky, jak jsem to měla doteď, ale nic není zadarmo... a kdo ví, třeba přijdu na způsob, jak to udělat jinak .-)

S novými svítidly přišel nápad na nové povlaky na polštářky a prostírky, možná i přehoz... recyklaci a novou barevnou kombinaci... Tak už se jen naklonovat a vzhůru do toho, přátelé :-)))

Co dnes udělalo radost vám?

A.

Měl tvořivou...

... tak jsem přišla, ani nevím jak, k ptačí budce na zahradu, kterou už jsem dávno chtěla.

Mé osobní zásluhy si zde dají počítat jen na "podrž něco, přines něco, najdi něco a pak to natři", zbytek je jeho :-)

Miluju tyhle neplánované tvořivé akce! :-)

Zelená lazura je jen zvenku, aby to ptáčkům vevnitř nesmrdělo. A ladí s hmyzím domečkem vyrobeným před dvěma lety.

Domeček jsme připevnili na náš červenolistý myrobalán.

Někde jsem četla, že k "zabydlení" budky potřebují ptáčci čas, nezřídka se nastěhují až ob jednu sezónu. Tak budeme sledovat .-)

Krásné dny 

A.

Připadala jsem si u toho sice jako Xena bojovnice...

... ale letošní jarní řez našich jabloní a hrušní mám úspěšně za sebou :-)

Nevím, jak vy, ale my jsme v posledních dnech trávili hodně času na zahradě. Ještě před pár dny jsme se radovali ze sněhu, nyní si už ale užíváme sluníčka a jarních teplot.

Polemizovat, jestli je to v půlce února dobře nebo špatně, asi nemá smysl. Čas ukáže, zda nás ještě počasí během jara něčím překvapí a jak.

Na jarní úklid v zahradě odvahu ještě nemám, ale poslední dny přinesly ideální podmínky na řez některých ovocných stromů - jádrovin - i ovocných keřů (u nás jsme zvládli rybízy a angrešty).

Mlaďounké sazenice stromů jsem si stříhala sama, když ale více narostly, stříhala jsem jen spodní část a můj muž pak vrch... Letos jsem se do práce pustila sama a vzala si na to poprvé i vysoký žebřík, abych dosáhla i na ty nejvyšší větve.

Při stříhání vrchních větví jsem zjistila, že si to můj muž předchozích letech dělal tak trochu po svém :-) Vyřezávala jsem tak poměrně dost a v létě budu muset ještě znovu, abych trochu přibrzdila růst a síla šla víc do plodnosti.

Ale ten pocit, když bylo dílo nakonec hotovo! .-)

Hezký den

A.

PS: veškerý odpad z řezu už máme i pěkně zpracovaný na štěpku v duchu hesla "co zahrada vyprodukuje, to se jí zase hezky vrátí postupně zpátky". 

Manžel dlouho nechtěl o zpracování větví v drtičce ani slyšet, i když jsme jednu zdědili po jeho tatínkovi a nečinně stála v garáži. Když ale loni viděl, jak se nám podařilo krásně zpracovat velkou hromadu větví z ostříhané vrby, letos už bez remcání vyrazil po mé zahradní akci s drtičkou dobrovolně z garáže ven a začal pracovat :-) 

Vrbu stříháme vždycky velmi silně, tzv. na babku, kdy zůstane fakticky jen kmen a z něj pár krátkých "věšáčků", vrba pak velmi rychle bohatě naroste, drží si kompaktnější tvar a starší větve se pak tolik nelámou.

Drť/štěpka pak najde uplatnění nejen co by mulčovací materiál v záhonech (ideální je nechat jí pár měsíců odležet, čerstvá štěpka při rozkladu odebírá z půdy dusík, který je pak třeba dodat hnojením, aby rostlinám nescházel), ale taky jako součást kompostu, ve kterém trochu vyváží odpad s větším množstvím dusíku (hlavně veškerý zelený odpad z kuchyně a čerstvá tráva).

Když jsem šila tu první...

... vůbec jsem netušila, jak velký úspěch u mého muže sklidí. A když si ji teď na pár dnů od něj na spaní vypůjčil Jiříček kvůli menšímu nachlazení, přišlo další milé překvapení. Sice si ji musel na hlavě kvůli větší velikosti trochu narolovat, ale i tak mu neskutečně slušela, ale hlavně pomohla .-) Prosil mě tak o svou vlastní... a že u toho byla i Viki, musela jsem slíbit spací čepičku i pro ni :-)

Včera se muž těsně před večeří připomněl, že jsem něco dětem slíbila a že prý mám do půlnoci ještě pár hodin, abych ten slib dodržela... :-) Do večeře byly obě ušité a do osmé večer měly obě i bambulky, Jiříčkova výšivku s autíčkem a Viktorčina červené srdce malované barvou na textil .-)

A tak já to někdy mám. Než dlouhé přípravy a plánování a dlouhé rozbory, jestli tak nebo onak, jestli ano nebo ne... raději kuji železo, dokud je žhavé. A když se to dobře potká s přicházející "kreativní vlnou", na které se pak svezu, to pak jde všechno rychlostí blesku :-)

Krásný den

A.

PS: Jirkova čepička vznikla ze staršího manželova trička, na Viktorčinu jsem použila nové zásoby proužkovaného bavlněného úpletu.
PPS: za únor mám, pokud jde o kreativní projekty, neplánovaně splněno... včera mi ale dorazil balíček s krásným materiálem až ze Slovenska... mj. i krásný potisk na nová povlečení dětem do pokojíčku... tak třeba se ještě hecnu .-)

Osedlali jsme...

... "po" zimě kola a zahájili naši letošní cyklistickou sezónu :-) Pár dnů po polovině února jsem na kole ještě nikdy nevyjížděla. Ale momentální počasí v našich končinách v nás evokovalo větší chuť šlápnout do pedálů, než brousit svahy našich nejbližších hor na umělém sněhu .-) 

Nehledě na to, že bychom si letos lyže museli ještě půjčit. Děti stály na lyžích letos poprvé na lyžáku (do té doby znaly jen běžky) a protože se jim to moc líbilo (v což jsem doufala), máme v plánu v tomto roce pořídit výbavu celé rodině a od příštího roku vyjíždět jako rodina nejen na běžky, ale i společné lyžování.

Dnešní prázdninový výjezd byl skvělý, slunečný a hlavně pohodový, jak to má ostatně na začátku každé sezóny být .-) Předpověď slibuje i na další 3 - 4 týdny docela teplé počasí (i když přeci jen o něco chladnější, než v posledních dnech). Na další cyklotoulku si tak asi ještě chvíli počkáme. Ale těšíme se moc.

Mějte hezké dny

A.

Už nechci "páchat" dobro...

... raději budu pracovat na sobě a doufat, že tím inspiruji i někoho dalšího :-)

Před dvěma dny na mě vykouklo na Facebooku jedno zajímavé video, které tady bohužel nemohu sdílet (kvůli tomu, že je vytvořené přímo přes Facebook a ne Youtube). Ale oslovilo mě natolik, že jsem jej slovo od slova přepsala do textu níže. Věřím totiž, že myšlenky v něm mohou přinést zamyšlení, "AHA" momenty, užitečnou inspiraci a v konečném důsledku i velkou úlevu i mnohým dalším.

Na své fanpage je zveřejnila Miluška Matoušová - autorka videa i projektu "Akademie celostního zdraví", o kterém píše na svém webu tady.

"Dneska o tom, co je to páchat dobro. Kdysi, když jsem se seznámila s tím, jak s námi manipulují lékaři, výrobci potravin, farmacie, jak nás ovládají. A když jsem viděla většinu lidí, jak jako ovce dělají všechno, jen aby měli klid, tak jsem byla z toho taková docela rozlícená. A měla jsem potřebu to vykřičet do světa. Každým člověkem pořádně potřást, aby se probral. Chtěla jsem zachránit svět a bojovat. Jenže za čas mi došlo, že bojem se stejně nic nezmění. Že boj přináší jenom protiútok nebo silnější obranný val. Jediný způsob, jak zlikvidovat cokoli, co se mi nelíbí, je nepotřebovat to. Prostě to ignorovat. Nepodporovat to já sám. Protože jenom tím, že to nebude nikdo potřebovat, tak to vyhnije samo. A taky mi došlo, že nemůžu změnit život nikoho jiného než ten svůj. Že spousta lidí vůbec žádnou změnu nechce. Že se nemůžu zlobit na to, že já už pochopila něco víc než ti druzí. Přitom včera jsem na tom byla úplně stejně. Že jediné, o koho se musím postarat, jsem já sama. Tohle poznání pro mě bylo osvobozující. Protože od té chvíle respektuju každého, co si vybere. Ivana, děti, klienty. Je na každém, co si vybere, protože on nejlépe ví, proč potřebuje tu zkušenost. Nebo třeba jeho duše to ví. Proč potřebuje jíst hnusy, aby byl nemocný. A tak to zkuste opravdu brát tak, že není žádné špatně a žádné dobře. Protože jsme každý jinde a každý potřebujeme něco jiného. Někdo potřebuje špatnou zkušenost a potom je z naší strany "páchání dobra", pokud ho chceme před tou zkušeností zachránit. V konečné fázi to ani nejde. Starejte se o sebe. A jen doufejte, že tím inspirujete druhé. A že se to bude dít, to si pište. Jste úžasní, tak to zkuste."

Ta myšlenka pro mě není nová. V různých obměnách se mi dostávala pod nos už delší dobu. Anabáze k tomuto vnitřnímu rozpoložení u mě ale chvíli trvala... 

Krásně výše uvedené podle mě shrnuje ve třech větách citát níže:

"Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu. Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu. A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil," 

na který jsem narazila v jedné z knih (Den, kdy jsem se naučil žít) francouzského psychologa Laurenta Gounnella, o kterém už jsem psala dříve.

A platí to podle mě obecně, nejen na oblast zdraví, ale i ekologii, politiku ad. (doplňte si sami).

Jak to máte vy? Snažíte se "páchat" dobro nebo dobrem spíše "inspirujete"? Případně máte jinou svou cestu, jak se vypořádat s "velkými věcmi", které vám dokážou hodně hnout žlučí?

Hezký večer

A.

Funguje to...

... na 200 % (minimálně)! Setkání se spřízněnou duší :-) Už jsem na to téma psala dříve. Letos jsem si začátkem roku mj. přála více času a prostoru pro své spřízněné duše. 

Takové, se kterými jsme na jedné vlně, i když se nemusíme ve všem 100% shodnout. Takové, které do mého života přinášejí radost, smích a spoustu chvil s úsměvem od ucha k uchu. Ale taky taky jiný pohled, inspiraci, nadhled... prostě samé dobré věci :-) 

Přála jsem si to tolik (a o to víc, že jsem ta setkání dříve trochu zanedbávala třeba kvůli práce, dětem ad.), že jsem si to písemně "uložila" jako "úkol" do svého notesu :-)) 

Malá vsuvka mimo téma: Na ten notes fakt nedám dopustit, pomáhá mi mj. udržovat tolik důležitých návyků, že už si to bez něj ani nedovedu představit. Je pro mě zdrojem inspirativních myšlenek, momentálních nápadů podnikatelských,tvořivých i soukromě zahradních, plánů na jejich realizaci a harmonogramů, které se k nim vážou, ale slouží i jako zápisník každodenních hezkých věcí, které mě potkaly, jazykovým "deníčkem" pro mé každodenní posuny v angličtině i francouzštině...  

Alespoň jednou za tři týdny setkání s některou ze spřízněných duší. Je to málo nebo moc? Myslím, že to v tuto chvíli není tak podstatné. 

Důležité je, že se tak donutím najít si čas pro správnou věc a pro lidi, kteří jsou pro mě kromě nejbližší rodiny hodně důležití :-)

Dnes to bylo mé druhé letošní setkání (vím, jsem v lehkém skluzu, už je třeba chystat další :-)) A na obě budu hezky vzpomínat.

Tentokrát se spřízněnou duší přímo z naší obce. Když jsme se domlouvaly, navrhovala jsem původně setkání v naší místní hospůdce... Nezklamala - navrhla, že vyrazíme na procházku se psy. Pod rouškou tmy, jako dvě světlušky s čelovkami na čele, jsme spolu strávily úžasné dvě hodinky a pusu nezavřely ani na minutu :-)) 

A já jsem "dobitá" a budu svítit ještě minimálně týden :-) Snad to bude platit i opačně .-)

Jak se daří vyšetřit si čas na osoby, které jsou pro vás blízké, vám? .-)

Krásný večer

A.

PS: teď jsem zjistila, že nás ta večerní procházka vyšla na krásných 13,4 km! :-) Další bonus, který se počítá .-)

Stěžujete si?

Tipuju, že teď si každý druhý z vás v duchu odpoví záporně. Jasně, že ne. Vždyť jsme v jádru optimisté... .-) A mě by taková odpověď vůbec nepřekvapila. Já si totiž na ni odpověděla úplně stejně.

Jsem vděčná za to, co mám - za dvě zdravé děti, muže, střechu nad hlavou, zahradu, práci, kterou miluju, zdravé tělo, oba rodiče a obě mladší sestry, babičku, spřízněné duše, které v životě potkávám... přírodu na dosah... Je toho hodně, co mě těší, že "mám".

A přesto mi vyšší moc poslala do cesty "Svět bez stížností". Znáte ho taky?

Zdroj: www.svetbezstiznosti.cz

Pokud ne, pak vám jej moc ráda představím :-)

Když jsem si objednávala v knihkupectví svou další várku knih, zabloudila jsem úplnou "náhodou" i ke knížce se stejným názvem. Napsal jí Will Bowen - bývalý pastor v Misouri, který přednášel o tématech jako je vděčnost nebo hojnost. Rozhovor s ním najdete tady.

Tento muž je současně zakladatelem stejnojmenného hnutí, jehož vizí je pozitivně proměnit postoj jednoho procenta všech lidí na světě (což bylo v době vydání knihy zhruba 60 milionů lidí!) a docílit, aby se pak změní myšlení šířila dál a dál.

Průměrný člověk si údajně stěžuje 15 - 30krát za den. 

Tj. prý jen v ČR asi 6 miliard stížností měsíčně. 

Jsme přímo posedlí tím, co všechno je špatně. Soustředíme se na problémy. Býváme negativní...

Co je to vlastně stížnost? Will Bowen ji vnímá jako jeden z typických projevů vyjádření hněvu a představuje podle něj jakékoliv energické vyjádření, které se zaměřuje na daný problém a nikoliv jeho řešení. 

Pochopila jsem, že tedy může nabývat celé řady i zdánlivě "nevinných" podob - od VYSLOVENÝCH výčitek a nadávek věnovaných jiným lidem, přesouvání odpovědnosti za vlastní nezdary a nedostatky na jiné, omlouvání vlastní neaktivity "vnějšími" okolnostmi až po "fňukálkovství" nebo pomlouvání nebo sarkasmy.

Mnohé stížnosti jsou ve své podstatě pokusy vyvolat v druhých určitou osobní reakci - např. sympatie, soucit (potřebujeme politovat) nebo souhlas (potřebujeme se utvrdit o své pravdě).

"Lidé ochotně počítají svá trápení, ale radosti nezapočítávají. Kdyby je počítali, viděli by, že v každém osudu je dostatek šťastných chvil."                                             Fjodor DOSTOJEVSKIJ

Proč si nestěžovat?
Při stěžování se zaměřujeme na své momentální problémy víc než na hledání jejich řešení. Škodí to pak nejen našemu zdraví, ale i vztahům k druhým lidem a obecně šťastnému životu.

Mezi hlavní motta knihy/hnutí patří:
"Když se ti něco nelíbí, tak to změň."
"Když nemůžeš změnit to, co se ti nelíbí, změň svůj postoj."
"Nestěžuj si."

"Na vrchol se nikdy nikdo nedostal stěžováním."                                                   Frank PERDUE

Součástí knihy je proto "nestěžovací náramek" na ruku, který nosíte alespoň 21 dnů, během nichž se snažíte si ani jednou během dne nestěžovat. K tomu účelu ale dobře poslouží i jakýkoliv jiný náramek .-)

Číslo není náhodné, existují studie, které říkají, že abyste si vytvořili nějaký návyk, potřebujete danou věc praktikovat alespoň 21 (já četla i 30) dní v kuse, než se vám dostane pod kůži. 

Pokaždé, když si stěžujete, musíte náramek přendat z jednoho zápěstí na druhé a to tak dlouho, dokud se vám nepodaří prožít 21 dnů za sebou bez stížností, kritizování a pomlouvání nebo sarkasmů. 

Při každém přehazování náramku na druhé zápěstí si tak uvědomujete, kdy, jak a proč si stěžujete. (já už vím :-)) Tzn. pokud vypustíte z úst i jedenkrát za den stížnost, začínáte zase úplně od začátku od prvního dne.

Náramek přendáváte až tehdy, když svou stížnost vyslovíte.

Je skvělé, pokud se do 21denní výzvy zapojí i vaše nejbližší okolí (např. rodina, partner). Ráda bych k tomu vyzvala i své děti a muže. V takovém případě ale autor zrazuje před tím, abychom byli pro ostatní náramkovou "policií" - to by znamenalo, že si máme přehodit náramek taky .-) 

Nestěžovat si ale neznamená, že nemůžeme upozornit na chyby nebo nedostatky, které si přejeme napravit! 

Neznamená to tedy, že se odteď musíme spokojit se špatnou kvalitou nebo špatným chováním. 

Musíme se však držet faktů, které jsou neutrální. 

Cílem je 2. stranu informovat, nikoliv jí nadávat nebo něco vyčítat. Stížnost představuje ve srovnání s předchozím útok, nese s sebou negativní energii.

Autor v knize popisuje 4 fáze, kterými si lidé, kteří se do výzvy pustí, obvykle prochází: 

1. Nevědomá neschopnost - to je situace, kterou jsem popsala na začátku. Nikdo si o sobě nemyslí, že je negativista :-) Sami na sobě to zkrátka nevnímáme. 
2. Vědomá neschopnost - začneme si všímat, jak je většina lidí ve svých postojích a komentářích negativní a to vč. nás samotných .-)
3. Vědomá schopnost - začínáme "ovládat" umění nestěžovat si, ale musíme se na to stále dost soustředit.
4. Nevědomá schopnost - nestěžujeme si, aniž bychom na tento stav vynakládali nějaké zvláštní úsilí, jednáme tak už podvědomě.

Na tomto místě stojí za to doplnit údaj o průměrné době, za kterou se lidem, kteří se rozhodnout pokořit 21denní nestěžovací výzvu, tento úkol podaří splnit. Mě už to nepřekvapuje, protože náramek nosím 6. den a jsem stále u 1. dne výzvy... :-) Ale vás možná ano - je to neuvěřitelných 4 - 8 měsíců!

Snad vás ale povzbudí fakt, že ohlasy účastníků jsou navzdory tomu neuvěřitelně pozitivní. I když se lidem podaří splnit výzvu třeba až po mnoha měsících úsilí, potvrzuje se staré známé "i cesta je cíl" - protože už během té cesty k proměně v pozitivněji naladěného člověka lidé vnímají pozitivní sílu svého počínání. A to stojí za zkoušku .-) V knize se mj. dozvíte i tipy na to, jak dobře zvládat "stěžovatele" ve svém okolí.

V době posledního vydání knihy bylo rozdáno už více než 10 milionů náramků ve 106 zemích světa.

"To, co chceme druhé učit, to musíme žít."                                                           GÁNDHÍ

Tak mi držte palce .-)

A.

Těsně po dvanácté...

... ale je! :-)

Tohle měl být můj lednový projekt... věnec do ložnice jsem ale zrealizovala až během minulého víkendu. Za to se však zapojily i obě děti a to se taky počítá .-) Viki mi pomáhala s přípravou materiálu na výrobu růžiček. Jirka pak při výrobě věnce. Radost z hotového výrobku je tak trojnásobná :-)

Na slaměný základ jsem nejprve navázala nastříhaný dochan psárkovitý (okrasná tráva) a pak na něj nalepila tavnou pistolí růžičky vyrobené z látky.

Když jsem na přelomu loňského a letošního roku rekapitulovala uplynulých 365 dnů, slíbila jsem si mimo jiné, že si každý měsíc dopřeji alespoň jeden tvořivý projekt, i kdyby padaly trakaře. Ne proto, aby za každou cenu "něco" bylo. 

Ale proto, že tvoření je jednou z mých neodlučitelných součástí. Je to vášeň, při které zapomínám na čas, ale taky smutky, nedorozumění, rozladění... při které rozjímám a je mi dobře na duši. Zpomaluje mě a zklidňuje. Dobíjím při ní energii. Ale taky zpracovávám tu, které se tu a tam nahromadí více. 

Často jsem si tuhle svou radost odpírala kvůli věcem, které jsem považovala za důležitější. Třeba práce. Někdy říkám, že jsem magnet na práci a něco na tom asi je :-) Nadarmo se neříká: "Kam soustředíš svou pozornost, tam to roste". Stále se tak učím a snažím svou práci lépe vyvažovat s ostatním, čemu/komu se v životě věnuji.

Seznam nápadů na letošní projekty se postupně plní. Je toho tolik, čím bych to své vnitřní kreativní dítě chtěla potěšit... Tak mi držte palce, únor je tady a já přemítám, do čeho se pustit tentokrát :-)

Myslíte někdy i na sebe? Čím si pak nejraději děláte radost?

Hezký večer

A.