pátek 31. srpna 2018

Mám strach...

... bojím se, mám obavy, .... co když se to nepovede, nebude se mi tam líbit, nepřijmou mě, nebudu dost dobrý/á...

Strach. Jak nás dokáže svázat. Sváže ruce, sváže nohy tak, že se nemůžeme ani hnout. Sváže jazyk, že nedokážeme vyslovit ani hlásku. Přitom k nám patří odjakživa. Jen se tak, jak se člověk vyvíjí, trochu změnil jeho význam pro nás. Dříve nás měl chránit. A dnes?

K čemu nám je strach dobrý? Může mít vůbec nějaká pozitiva?



V neděli a opakovaně pondělí ráno se nám Viki svěřila se svým strachem. Přihlásili jsme ji na poslední prázdninový týden na příměstský tábor v naší obci. Koná se už potřetí a zajišťují ho dvě šikovná děvčata, která jinak s dětmi pracují v přípravném atletickém oddíle. Letos si jej Viki vyzkoušela úplně poprvé. 

I když tábor není postaven jako atletická přípravka (do níž Viki nechodí) a většinu dětí, které se jej budou účastnit, Viki zná z naší malé školy či školky, obavy tady jsou.

Přes svou "divokou" povahu v ní přeci jen dřímá introvertní povaha a příchod do "zaběhnuté" party v ní vyvolává obavy z toho, jak zapadne.

Přiznala jsem se jí tedy s jedním svým strachem a bojem s ním. Po mnohaleté odmlce jsem se letos na jaře rozhodla začít opět běhat s cílem zaběhnout si na konci sezóny závod na 10 km. I když jsem se kdysi věnovala lehké atletice (a běh patřil mezi mé hlavní disciplíny), nikdy jsem neběhala trasy delší než pět kilometrů. Čím delší bylo období od mého posledního vyběhnutí, tím větší bylo mé přesvědčení, že na víc už nikdy mít nebudu. 

Něco se však ve mně změnilo a já cítila potřebu se zase posunout dál. A současně jsem byla přesvědčena stále více o tom, že bez "změny" zůstanu stát jako kůl v plotě tam, kde jsem. Změna však s sebou nese překonávání našeho zaběhnutého rytmu a zvyklostí a s tím spojeného pohodlí.

Od začátku dubna běhám poctivě čtyřikrát týdne bez vynechání jediného tréninku už pět měsíců. Trasy mají zhruba od pěti do třinácti kilometrů. Nikdy bych nevěřila, že to zvládnu a hlavně, že to zvládnu tak, aby mne běhání stále těšilo a nebylo i při těch nejdelších trasách utrpením. Navíc jsem se nakonec přes své obavy z opravdu velkého závodu  čtvrtmaratonu až maratonu konaného letos v Ostravě koncem září rozhodla, že jej absolvuji :-)

Už vím, že kdybych to pro mne velké rozhodnutí časně na jaře neučinila, o mnoho bych přišla. Časně ranní běhání v přírodě mě vždy skvěle nastartuje do nového dne (a to i když běžím občas v dešti .-)), přirozeně se u toho otužuji (jednak při samotném běhu během chladnějších rán, kdy bývá i jen pár stupňů nad nulou a jednak při sprchování, které zakončuji studenou sprchou). Úžasně si u běhu vyčistím hlavu, okysličím každou buňku v těle a lépe mi to pak myslí. Po běhu jsem více tvůrčí a přichází více nápadů. Ptačí švitoření a šum vody v Ostravici je ten nejlepší balzám na duši :-) A navíc se udržuji v dobré fyzické kondici, což také není k zahození. 

Strach z toho pustit se do něčeho nového, cizího, mimo dosavadní praxi pro mne znamená varování, že jsem se dostala na okraj své komfortní zóny, jejíž překračování bývá spojeno s nepříjemnými pocity, dojmy. Nic víc, nic méně. Naopak, pokud svůj "komfort" překonám, dostavují se pocity radosti, vítězství sama nad sebou, chuti pustit se do dalších výzev. Jen si to v pravou chvíli uvědomit. 

Překročení komfortní zóny v uvedeném příkladu mi ukázalo, jak plané některé naše obavy a strachy jsou a že když jsem schopna posunu tady, budu jej schopna i v jiných oblastech.  Jen se nebát zkoušet (a třeba i chybovat, to k té cestě určitě patří). Tento rok je tak pro mne překonáváním hranic mé komfortní zóny. 

Hezky o našich obavách a strachu píše francouzský spisovatel Laurent Gounelle, o němž už jsem psala dříve v souvislosti s knihou "Den, kdy jsem se naučil žít". Ve své další knize "Bůh chodí po světě vždycky inkognito" (u níž se určitě ještě někdy musím zastavit), píše toto:


"Lidská bytost má strach ze změn, z nových věcí a raději zůstává v tom, na co je zvyklá, i když je to k uzoufání, než aby se vydala do nové situace, kterou dobře nezná. Může mít nápady, plány a sny, ale nikdy je neuskuteční, protože je ochromena falešnými obavami. Nohy a ruce má svázané v poutech, od nichž klíč má jen ona sama a nikdo jiný. Visí jí na krku, ale ona na to nepřijde."

A souhlasím i s tím, že: "Pokud se v životě držíme zpátky od všeho, z čeho máme strach, připravujeme se o příležitost poznat, že většina našich obav jsou jen výplody naší mysli. Jediný způsob, jak zjistit, zda to, čemu věříme, je pravda či nikoliv, je ověřit si to v terénu."

Nebát se zkoušet nové věci pro mne znamená příležitost naplňovat své sny. Snad se mi tento přístup k životu podaří předat i našim dětem, kterým to z celého svého srdce přeji. 

Věřím, že když si "dovolíme" plnit si své sny, budeme spokojenější a šťastnější. Když takových bude většina, bude nám všem lépe. Nevěříte? 

Tak to vyzkoušejte! .-) 

Krásný den

A.

PS: Viki mi po prvním dni na táboře přišla říct, že se bála úplně zbytečně :-)

čtvrtek 30. srpna 2018

Až se rýma zeptá...

... co jsme dělali v létě?

Řeknu jí, že jsme se připravovali na to, aby nepřišla, resp. navštívila nás přes zimu jen výjimečně :-)

Při posilování imunity hraje velkou roli prevence. Farmaceutických preparátů nalezneme na pultech regálů dlouhou řadu. Dříve jsme si pravidelně kupovali céčka, béčka, vápníky, hořčíky a kdo ví, co ještě v lékárnách a když mi naši říkali, že nejlepší céčko (béčko atd.) je z toho, co sním v "nepilulkovém" stavu, nechápala jsem. Vždyť céčko jako céčko, nebo ne?

Když je člověk mladý a je mu "už" přes dvacet, má často pocit, že spolkl všechnu moudrost světa. Myslí si, že už po tom světě nějaký ten rok chodí a ví... :-) 

Jak roky a zkušenosti přibývají, člověk přichází na to, že realita může být odlišná od toho, jak ji doposud vnímal. 

Od výše uvedené praxe se tak snažím v poslední době ustupovat a sázet více na to, co mi je schopna poskytnout příroda nebo já sama. Jistěže nemám v rukávu recept na každý zdravotní problém, který řeším, ale učím se a pomalu rozšiřuji obzory.

Věřím tomu, že řadu zdravotních komplikací si přivoláváme sami svým životním stylem a tělo nás pomocí nich varuje, že něco není v pořádku. Volá o pomoc. Bohužel se mu často dostane pouze zázračných "pilulek", které problém "zamáznou", aby nebyl vidět. Původní příčina se však neřeší. 

Věřím také, že si s běžnými virózami a rýmami, které nás trápí během podzimních a zimních dnů, umíme poradit sami, bez nutnosti návštěvy lékaře či lékárny. Jen jsme na to s "vyspělou" společností trochu zapomněli. 

Nebude tak asi velkým překvapením, že bych ráda posilování naší rodinné imunity opřela především o vhodný jídelníček, otužování, dostatečný pohyb na čerstvém vzduchu a velmi vážně zvažuji i pravidelné saunování.

Říká se, že základ naší imunity je v našich střevech. Dočetla jsem se, že je to tím, že právě na střevní sliznici se nachází velká část buněk imunitního systému. Díky probiotických bakterií obsažených mj. i ve fermentované (kvašené) zelenině, které se starají o to, aby ve střevě nepřežívaly nežádoucí organismy, posilujeme svou imunitu zevnitř.

Během loňské zimy jsem vyzkoušela výrobu kvašené zeleniny a ráda bych pokračovala i letos a věnovala jí více prostoru na talíři, i svého času :-) Ještě však přemýšlím nad volbou zeleniny. Fermentovaná červená řepa s cibulí a zelím a mrkví mi sice chutnala, ale děti (i když mají řepu jinak rády) pro svou specifickou chuť neoslovila. Tak přemýšlím o dalších dostupných variantách. Máte nějaké své osvědčené?

Pro nás jsou však jedničkou kvašené okurky. Za kvašáky bych běžela světa kraj... ale je to sezónní zelenina, která v zimě není dostupná (pokud nechceme kupovat skleníkové "hmoty" z vaty)...


Okurky jsem letos dostala opět od mamky. Opět jsem si jejich zpracování načasovala těsně před odjezdem na dovolenou (asi mám toho cestovatelského adrenalinu málo :-)),. Zvládla jsem je ale nakonec zavařit jak ve sladkokyselém nálevu, tak dvě sklenice naložit jako kvašáky (o jednu jsem bohužel přišla, neb jsem si špatně zajistila okurky proti vyplavání a chytla se na ně plíseň :-(). Po příjezdu z dovolené byly ale ty z druhé sklenice tak akorát :-)

Mějte krásné dny

A.

středa 29. srpna 2018

Chtělo to hodně sebepřemlouvání...

... abych se přihlásila do svého prvního velkého závodu v běhu na delší tratě... ale kdo se bojí, nesmí do lesa a kdo nic kvůli strachu nezkusí, nic nezažije... po dubnové Prženské desítce to tak koncem září zkusím ve velkoměstě se čtvrtmaratonem :-)


Beru to jako další pomyslné překročení mé komfortní zóny, které mě zase posune o kousek dál (nebo spíš blíž sobě? :-))

Kdo z vás z okolí jde taky? .-)

Mějte se krásně.

A.

neděle 26. srpna 2018

Borůvková hora

... je jeden pěkný "kopec" v Rychlebských horách (z Jeseníku a Jeseníků co by kamenem dohodil) porostlý na svém vrcholu borůvčím.

Při jednom z našich jesenických výletů se stal i naším cílem. Kromě borůvčí na vrcholu naleznete i hezkou rozhlednu, ze které je vidět nejen na Jeseníky, ale také na Kralický Sněžník, Orlické hory i Krkonoše :-)




Po cestě domů jsme se zastavili v jednom z několika zatopených lomů a vykoupali se. Pro děti to bylo první přírodní koupání a líbilo se jim (až na ty ryby, které lekaly Jiříčka ještě o půlnoci ze sna :-))


Nedaleko Žulové je i pěkná stezka k Vodopádům Stříbrného potoka (nebo také Nýznerovským vodopádům). K nim jsme se podívali při zpáteční cestě z Javorníku.





Jsme zpátky doma a já asi ještě chvíli budu vstřebávat zážitky z naší rodinné dovolené v Jeseníkách. Byli jsme spolu a bylo opravdu krásně. Přečetla jsem dvě další knihy, přinutila se brzy ráno vstávat, abych uběhla dalších třicet (pro změnu jesenických) kilometrů,  chodili jsme do kopců a z kopců, dýchali nejčistší vzduch v České republice a prý i ve střední Evropě, čvachtali se v tekoucí i stojaté přírodní vodě a zvládli s dětmi v kopcích i kola. Tenhle týdenní "výpadek" bych potřebovala každý měsíc :-)


Mějte se krásně

A.

čtvrtek 23. srpna 2018

V Javorníku...

... stál na velkém kopci hrad stejného jména. Časem byl přebudován na zámek a dostal i nové jméno - zámek Jánský vrch.

Ten zámek jsme už podruhé navštívili. Poprvé s mužem jako bezdětní před více než deseti lety, podruhé už s dětmi. 

Pokud míříte do Jeseníků (či Rychlebských hor) se svými malými ratolestmi i vy, určitě doporučujeme navštívit. Během letních prázdnin má zámek zařazen do několika možných okruhů s průvodcem i jeden specifický, určený přímo pro děti. Prohlídka je pojata  nenásilnou zábavnou formou. Dospěláci bažící po historii zámku si z ní tak mnoho nových informací neodnesou, ale ti si mohou vybrat okruhy, kterou jsou jim šity na míru. V nabídce je dokonce i "podkrovní" okruh .-)

Naše děti byly z prohlídky nadšené. Hned v úvodu prohlídky nás totiž v dobové róbě oděná průvodkyně zavedla do šatny, ve které si malé slečny oblékly princeznovské šaty dle vlastního výběru a mladí gentlemani do kostýmů mušketýrů.


Jirka byl hotov raz dva, ale Viki původně nechtěla o šatech ani slyšet. Nakonec jsme jedny větší vybraly. Vydržela v nich však pouze do první místnosti a pak si začala stěžovat na horko a šaty šly dolů a zůstala opět "v civilu". Tak jsem jí až do konce prohlídky zastoupila - šaty byly větší, takže jsem se do nich pohodlně i s bermudami a tričkem vlezla i já :-)

Nečekala jsem, s jakým ohlasem se to u našich dětí a hlavně Viki setká. Je to hezký pocit, když na vás vlastní děti mohou oči nechat :-))


Já pro změnu obdivovala výsadbu v bezprostředním okolí zámku. Velká část kopce pod zámkem byla v okolí schodišť osázena hortenziemi latnatými. Byla to nádhera, i když mě sázka právě na ně trochu překvapila, vzhledem k tomu, že mají hortenzie větší potřebu vláhy a té se jim v kopci asi příliš nedostává. Teď v období sucha to pro ně musela být docela velká zkouška (při bližším pohledu bylo vidět, jak smutně věší listy dolů).

Krásné byly i japonské sasanky v další části zámeckého parku a úchvatnou podívanou přinesla i rozkvetlá ruj vlasatá s bohatými světlými chomáčky.

Hezké dny

A. 

středa 22. srpna 2018

Plnými doušky...

... užíváme Jeseníky :-) 


V neděli společný rodinný výšlap na krásnou rozhlednu Zlatý Chlum. Po cestě několik pramenů.









V pondělí časně ráno má první uběhnutá jesenická třináctka a dopoledne pak návštěva lázní Jeseník s vodní zahradou (Balneopark Vincenze Priessnitze), při které jsme se úžasně osvěžili v bazéncích a potůčcích s pořádně ledovou vodou. Tuhle "vymoženost" bych si přála mít na dosah, moc jsme si to s dětmi užili :-) Děti si zde vyzkoušely i "nízké" lanové centrum, vodní hrátky či malé bludiště.




A odpoledne cyklovýlet z Jeseníku na Rejvíz a Velké mechové jezírko. Když jsme v kopci potkali dva mimoregionální návštěvníky, kteří zrovna sjížděli dolů, ptali se nás, jestli to tu známe, že je ten kopec nekonečný... a zrazovali nás, že to s dětmi nedáme... Jenže to nás neznají... do dalších kopců budeme vyrážet zase o něco silnější :-)




Největší úsměv na tváři mi ale vyčaroval náš Jiřík, když mi po návratu domů řekl, že se mu ta dovolená ale strašně moc líbí a pak Viki, když prohlásila, že už cítí, jak jí z těch jesenických výletů rostou svaly na nohou :-)))

Trochu mě tu zlobí připojení na internet (asi to tak má být :-), takže jednu várku fotek vkládám dva dny... Další dojmy z dalších dnů tak zase někdy příště .-)

Krásné poslední dny prázdnin i vám ostatním.

A.

neděle 19. srpna 2018

Ušák...

... je náš nový jesenický kámoš :-)


Podle majitele chalupy už jí chodí "navštěvovat" nějaký ten pátek. Pohladit se nenechá, ale lidi má asi rád a je neskutečně zvědavý :-)

Mějte krásné dny

A.

sobota 18. srpna 2018

Nezklamaly...

... před více než deseti lety a určitě nezklamou ani teď. Naše první společné Jeseníky s dětmi, které doufám, ještě mnohokrát zopakujeme :-)


Večerní výhled z chalupy na samotě mezi podhorskými loukami.


Moc díky za komentáře u předchozího příspěvku.

Mějte se krásně.

A.

čtvrtek 16. srpna 2018

Babičky, dědečkové a jejich "závazky" vůči vnoučatům

Krásný den,

dnes mne v jedné facebookové skupině, jejíž jsem členem (Domácí a komunitní vzdělávání), zaujal příspěvek jedno mladého muže (podle formulace dotazu tipuji tatínka malých dětí). 

Mezi námi - "zaujal" není to úplně správné slovo, které by vystihovalo mé rozpoložení po přečtení zmiňovaného příspěvku, ale ono je to vlastně jedno :-)

Vkládám tak, jak bylo napsáno (trochu mě překvapilo, že si k tomu vybral právě skupinu s takovým tématickým zaměřením):

"Uz se nekdo zabyval fenomenem, kdy po narozeni vnoucat se prarodice zacnou starat o zahrady, chalupy a chaty, dvorky? Kolikrat s tim, at tam prijedete, ale s praktickym vysledkem, ze jim ta prace vezme vsechny volne vikendy, takze na vnoucata maji casu jen tak jednou za mesic?"

Jak to vnímám já?

Fenomén tady každopádně vidím, ale tady mé sympatie s hezkým mužem usmívajícím se z profilové fotky asi končí. Velmi mě tak překvapilo, jak se k tomu stavěla řada dalších rodičů...

Cítila jsem se tak trochu jako černá ovce, ale měla jsem potřebu vnést do celé věci i pohled z jiné strany. Jako matka dvou dětí věku 5 a 8 let, "vlastnící" dvě babičky (naštěstí ještě i jednu prababičku) a jednoho dědu. Jak se mi nakonec ulevilo, když podobně smýšlejících rodičů bylo víc :-)). 




Když jsem si četla v komentářích, že jsou rodiče zklamaní z toho, že prarodiče nevěnují dostatek času svým vnoučatům (často bylo zmiňováno hlídání dětí), napadlo mě, kde berou tu jistotu, že by to tak mělo být? 

Myslím, že i generace našich rodičů má nárok užívat si svůj volný čas tak, jak uzná za vhodné a tak, aby je to těšilo, ať už je to na zahrádce nebo trajdáním po světě. Pokud k tomu přiberou i naše děti, je to super (a jsem za to opravdu ráda - nejen proto, že mi to pomůže a mohu se věnovat své práci, ale také proto, že mám radost z toho, že se mezi mými dětmi a prarodiči buduje vztah, jiný než rodičovský), ale necítím žádné právo si to po nich nárokovat. 

Na druhou stranu, pokud o vnoučata nejeví velký zájem, musí počítat s tím, že ten vztah mezi nimi a vnoučaty bude diametrálně odlišný, než v opačném případě. 

Trochu mi z toho příspěvku vymizela i odpovědnost každého za vlastní činy. Pokud si založím rodinu, je to přeci jen mé svobodné rozhodnutí se všemi dopady, které to na mě bude mít. A nemohu očekávat (nebo se dokonce dožadovat), že mě starší generace bude v čemkoliv suplovat, jen abych měla větší pohodlí. 

Věřím (a sama to zažívám), že hlavně přes prázdniny je pro všechny pracující rodiče často problém poskládat dovolené tak, aby se celý ten čas vykryl a hlavně o malé děti bylo dobře postaráno, ale jsou i jiné možnosti, jen to chce více úsilí a snahy.

Ukázat prstem na babičku či dědu je však to nejjednodušší, co nás často napadne...

Tak by mě docela zajímalo, jak to cítíte vy? Mámy, tátové, ale i babičky či dědečkové? .-)

Mějte krásné dny

A.

středa 15. srpna 2018

22/32...

... tj. 22 z celkových 32 beskydských tisícovek dobyla v rámci výzvy 32 vrcholů Beskyd 2018 od konce dubna letošního roku až do minulého víkendu naše rodinná turistická skupinka čítající psa, 5letého Jirku, 8letou Viki, 40letého muže a bez půl roku a dvou dnů 40leté já :-) 


Uvidíme, jestli zvládneme do konce roku i těch posledních 10 zbývajících vrcholů, ale i kdyby ne, přijde mi to jako skvělý výsledek, na který můžeme být pyšní :-) A pyšná jsem hlavně na naše děti, jak to zvládají.

Poslední naše víkendové "túrování" nás dovedlo na opačnou stranu Beskyd. S Těšínskými Beskydami a především Horní a Dolní Lomnou, Mosty, Jablunkovem... mě pojí velmi mnoho krásných vzpomínek z dětství, protože jsme zde trávili velmi často dovolenou (v každém ročním období). Taťka mě tehdy hodně brával do kopců na výšlapy, později i na běžky. 


Myslím tedy, že mám dobré "turistické" kořeny a moc ráda bych tenhle krásný koníček, při kterém provádíme ten nejpřirozenější pohyb, který umíme a přitom nás obklopuje jen příroda a čerstvý vzduch a je nám na duši tak moc dobře, "předala" i našim dětem.

Vyšli jsme z Horní Lomné a vyšlápli nejprve na Malý Polom a poté po hřebenovce dál na Čuboňov, Burkův vrch a Muřinkový vrch a pak se spustili dolů zpátky do údolí. Velký Polom, i když už byl jen kousek od nás (ovšem do pořádného kopce), jsme si nechali na další výlet s tím, že jej pak protáhneme až na Kamennou chatu a rozhlednu Tetřev, protože i bez něj jsme s dětmi našlapali neuvěřitelných 24 kilometrů! :-)



Když jsem o výzvě dětem v dubnu povídala, byly nadšené (i když si asi ještě úplně nedokázaly představit, co to s sebou přinese). Já sama jsem brala výzvu jako zdroj velké inspirace pro naše toulky v horách, které máme rádi s vědomím, že všechny vrcholy třeba nezvládneme, ale o to víc si pobyt na horách užijeme. A taky tak trochu překračování komfortních zón nás všech, i když u každého z trochu jiných důvodů. 

Myslím, že se to podařilo a každému z nás to něco přineslo. A o tom přeci překračování zóny komfortu je - překonat nepohodlí, něco obětovat ve prospěch něčeho většího, co se nám však zapíše v srdcích na hodně, hodně dlouho a činí nás šťastnějšími a spokojenějšími .-)


Mějte krásný den

A.

úterý 14. srpna 2018

Den, kdy jsem se naučil žít...

... je výmluvný název skvělé knížky, kterou napsal francouzský psycholog, spisovatel a odborník na rozvoj osobnosti Laurent Gounelle, který do ní promítl 20 let svého cestování za výjimečnými lékaři a léčiteli z celého světa. V tomto duchu alespoň zní text na přebalu knihy a já mu věřím.

O knize jsem se už jednou zmínila v souvislosti se svým posledním doplňováním knihovničky. To jsem však znala jen recenze těch, kteří už knihu přečetli přede mnou. Slíbila jsem, že se podělím i o své vlastní dojmy z knihy a tady tedy jsou.


Knihu vnímám rozhodně jako skvělou investici a doporučila bych ji každému bez výjimky, mladému i životem protřelému. Dokonce i mladistvým a možná i dětem (samozřejmě po přežvýkání do jejich slovníku, s jim blízkými příměry), aby do dospělého života nevstupovali se zbytečnými nánosy balastu, který jejich život neudělá šťastnější a naplněnější, jen často komplikovanější, než ve skutečnosti je. 

Největší radost ale asi udělá všem, kteří hodně přemýšlí o smyslu svého bytí tady. Těm, kteří nejsou s tím, jak svůj život žijí, spokojeni a touží po změně k lepšímu. I těm, kteří se pro změnu již rozhodli, ale potřebují popostrčit a podržet v situaci, kdy si vyberou jinou cestu než většina. 

Zdá se mi až k neuvěření, jak kniha dokonale mapuje spoustu mých úvah, které se mi rojí v hlavě asi poslední dva nebo tři roky. A také jak spojuje zdánlivě nesouvisející věci - témata, která se mě hodně dotýkají a u nichž sama s otevřenou pusou sleduji, jak je vše propojené, jak jedna věc ovlivňuje druhou a jak malí "páni" jsme my lidé, i když si to vůbec nemyslíme. 

A nejen to. Potvrzuje mi spoustu věcí, ke kterým jsem časem sama dospěla, ale navíc mi při tom pomáhá odpovídat na nekonečnou řadu otázek "proč"? Spousta věcí mi teď dává větší smysl.

Závěry, které jsem si po přečtení knihy pro sebe udělala (několik stran svého poznámkového deníku mám velmi hustě popsáno poznámkami), mě utvrzují v tom pokračovat dál v již nakročené osobní cestě. 
  • Utvrzují mě v tom víc (než hlavu) poslouchat svůj vnitřní hlas, protože to se mnou myslí dobře (aby ne, když já jsem já :-)). 
  • Utvrzují mě v tom překonávat nepohodlí a zkoušet překonávat své komfortní zóny, protože mě to posouvá dál, baví, učí, dělá šťastnou. 
  • Utvrzují mě v tom nedělat věci, se kterými nejsem vnitřně ztotožněna, které ode mne někdo (jiný či společnost a její "normy") očekává, nebo které jsem dělávala jen proto, abych uspokojila potřeby někoho jiného. 
  • A naopak mě povzbuzuje, abych se věnovala tomu, co mě baví a věnovala se tomu naplno a s plným zaujetím a hledala a našla své "poslání".
  • Učí mě netoužit po věcech, po kterých netouží mé nejniternější já, jen proto, že po nich touží jiní a jen proto, že je "normální" po tom toužit. 
  • Učí mě nakládat jinak se svými "problémy", hledat v nich více příležitosti než případná negativa. 
  • Učí mě být sama sebou a mít se ráda taková, jaká jsem, se všemi klady i nedostatky. Učí mě být si vědoma vlastní hodnoty a současně být schopna přijmout svá vlastní omezení, vč. toho nejvýznamnějšího - že nic, ani náš život, netrvá věčně.
  • Učí mě nechat věci být, pokud nemám moc je změnit. Ale nerezignovat na změnu u sebe, pokud může věci posunout kupředu.

Kniha lavíruje na pokraji beletrie a populárně naučné literatury. Forma se mi moc líbí - je pojata jako jednoduchý příběh, z něhož si (věřím) odnesete mnoho "aha" momentů.

Tolik mé dojmy z první knihy Laurenta Gounella. Snad najde zalíbení i u někoho z vás. 

Musela jsem si dát pár dnů na to, abych ji v klidu vstřebala a dokázala slovy prezentovat to, jak na mne působila. Dnes jsem dočetla další od stejného autora a pouštím se do třetí, takže možná za čas také představím .-)

Hezký večer a ať se vám hezky žije 💗

A.

čtvrtek 9. srpna 2018

Magurka

Muž přijel domů s tím, že byl dnes náročný pracovní den a špatně spal a že se potřebuje odreagovat. Tak jsme jej s dětmi vzali včera odpoledne s sebou na hory :-) 

Myslím, že po zdolání další beskydské tisícovky, 14 km trasy a převýšení přes 500 m v terénu byl nejen dobře odreagován, ale i spal jako mimino :-) 


Cesta na Magurku (1067 m) ze strany od Čeladné není značená, šli jsme tak podle aplikace mapy.cz, kterou máme už delší dobu nainstalovánu na mobilu. Určitě doporučuji, pokud máte také rádi turistiku. 

Oproti tištěným mapám mají hned několik výhod. Máte-li signál GPS, vždy víte, kde se přesně nacházíte na mapě a dobře se tak orientujete i na neznámém místě, obzvláště pokud není značeno turistickými značkami. My jsme díky tomu včera vyšlapali horu z velké části po lesních cestách, které byly díky menší návštěvnosti mnohdy téměř zarostlé. Bez navigace v mobilu bychom asi hodně bloudili. 

Další výhodou je "skladnost" (mobil nosí většina z nás stejně stále u sebe) a aktuálnost dat (mapy jsou průběžně aktualizovány, u tištěných map si člověk čas od času musí koupit novou). 

Aplikace ale přináší mnohem víc. Obsahuje funkci stopař, která vám po aktivaci přináší informace o profilu terénu, kterým procházíte (nadmořské výšky), čase na cestě či vzdálenostech. U posledního zmiňovaného se musím chvíli zastavit. Tady cítím trochu rezervy. Vzdálenosti v této aplikaci (ale i obecně na turistických ukazatelích, na které v horách můžete natrefit) bohužel nezobrazují reálně zdolané kilometry. Možná jste si toho všimli sami, když chodíte po horách. 

Je to dáno tím, že jsou měřeny vzdušnou čarou (ale kdo z nás po horách lítá, že? :-)). V rovinatém terénu to nevadí, ale jakmile člověk začne zdolávat kopce, rozdíly mohou být poměrně významné a člověk v reálu ujde podstatně více, než ukazuje aplikace či turistické ukazatele. Když jsem srovnávala údaje na ukazatelích a v aplikaci mapy.cz s údaji, které mám díky mobilové aplikaci Endomondo, se kterou chodím běhat (vzdálenosti měří přes GPS), zjistila jsem, že se údaje v kopcovitém terénu odchylují o 1/3 až 1/2 ušlé vzdálenosti, což už se třeba u 10 km tras projeví docela výrazně... :-)

Obvykle tak při našich túrách kombinuji obě varianty.

Jak to máte s cestováním po horách vy? Chodíte jen po značených trasách bez map? Nebo používáte klasické papírové mapy? A nebo jako já své túry "digitalizujete"? Co vám vyhovuje a co byste doporučili vy?

Jsem zvědavá a těším se na reakce.

Přeji krásný parný (snad na dlouho poslední) den

A.

středa 8. srpna 2018

Stačilo pár hodin...

... a z dobroučkých domácích KOKA sušenek, které nám s sebou včera přivezla Lucka, zbylo jen pár kousků (nezbyly by ani ty, ale nikdo nechce být za toho posledního, kdo je "dorazí") :-) Radost mi udělala i svými krásnými korálkovými ozdobičkami na stromeček (já už je plánuji několik let... tak mám vystaráno :-)) a textilním obalem na kapesníčky (od teď už nosím kapesníčky jenom v něm).


S Luckou už se "známe" déle díky našim blogům, ale poprvé jsme se viděly naživo. Mám radost, že setkání vyšlo. Čas, který jsme spolu (i její Stelinkou) strávily, utekl jako voda a aby ne - probraly jsme čtyři porody, čtyři porodnice v našem kraji, Lucčinu práci ve zdravotnictví (víc takových hezkých a sympatických sestřiček!), čtyři děti, dva muže... Jen na to naše tvoření nějak nedošlo :-)

Ale věřím, že se zase naskytne příležitost potkat se a dotáhnout to, co jsme nestihly nyní .-)

Ještě před Lucčinou návštěvou mě v neděli navštívila kamarádka, se kterou se známe pro změnu už od našich studií na vysoké škole jako spolužačky. Později se naše cesty zkřížily v pracovní oblasti a od té doby se čas od času, jak nám náš pracovní a rodinný program dovolí, setkáváme i nepracovně. Setkání s Katkou, to je balzám na duši. Vážně. Neznám mnoho takových lidí jako je ona. Otevřených, přátelských, nápomocných. Mrzí mě jen, že s tím je pak často spojen stav, kdy by se rozdali pro druhé a sami na sebe nemyslí. Ale žádný člověk nemůže donekonečna dávat (energii, čas, dobrou náladu...), aniž by alespoň jednou za čas nepřijal... Když se spolu domluvíme, nikdy to není setkání na hodinku. Pokaždé u nás s dětmi stráví celý den - od dopoledne až do večera (a i přesto se rozcházíme s pocitem, že by bylo ještě o půlnoci co probírat) :-)

Myslím si, že jsem celkem společenský člověk. Nejsem samotář. I když s přibývajícím věkem ta potřeba být s lidmi je přeci jen trochu jiná. A já hodně zvažuji, s kým budu ráda trávit svůj čas a snažím se být u toho méně povrchní než dřív. 

A trochu s podivem zjišťuji, že už těch kamarádů nepotřebuji tak mnoho jako dříve. Že nepotřebuji být součástí "gangu", když mi má intuice říká, že mi bude lépe jinde. Že někdy stojí za to nesnažit se za každou cenu udržet něco, co už vyprchalo pryč a naopak zavírat vrátka někomu novému, s kým se mohu vzájemně obohatit. A že je naopak tak povznášející udržovat stará přátelství s lidmi, se kterými mohu být sama sebou, aniž bych jim musela cokoliv vysvětlovat a aniž bych se musela v rámci "zachování dekóra" vžívat do role, která mi není vlastní.

Dny jsou pak naplněnější, spokojenější a šťastnější :-)

Ať jsou i ty vaše :-)

A.

úterý 7. srpna 2018

Doplňuji...

... po čase opět osobní knihovničku :-)

Před pár dny jsem si ze záznamu Radiožurnálu poslechla rozhovor Lucie Výborné s českým ekonomem Tomášem Sedláčkem. Přestože jsem z oboru během mateřské "zběhla" a rozhodla se věnovat zahradám, neznamená to však, že mne nezajímá, kam se ubírá naše ekonomika. 

Když se k tomu přidá záliba "v odchylkách od normálu" (obdivuji a inspirují mne lidi, kteří dělají věci jinak, protože jim věří, i když jsou pro "většinu" někdy blázny), není to už daleko k tomu objednat si od Tomáše Sedláčka i jeho knihu "Ekonomie dobra a zla", se kterou se, možná i pro svůj méně obvyklý přístup ke svému oboru, neztratil ani za našimi hranicemi :-)

Recenze vyznívají více než příznivě, nezbývá tedy, než se do ní pořádně zakousnout. Podle všechno je to kniha psána velmi čtivě a zajímavá by mohla být nejen pro lidi z oboru, ale i širší veřejnost, která ráda přemýšlí v souvislostech.

A když už se objednávalo, tak aby to poštovné stálo za to, přidala jsem do nákupního košíčku i 3 "rozvojové" knihy Laurenta Gounella. Recenze čtenářů jsou opět vynikající. Psycholog, spisovatel a uznávaný odborník na rozvoj osobnosti podle nich ve svých knihách zúročuje mj. i 20 let cestování po světě a setkávání se s výjimečnými lidmi - ať už jde o lékaře z oblasti neurologie a neurolingvistiky,  léčitele či peruánské šamany či mudrce. Propojuje v nich svět psychologie, filozofie, komunikace a duchovního rozvoje. Vybrala jsem si z nich ty, které mne zaujaly nejvíce svým názvem - Den, kdy jsem se naučil žít, Muž, který chtěl být šťastný a Bůh chodí po světě vždycky inkognito - a začetla se do první jmenované.


Určitě poreferuji o tom, jak se mi knihy líbily, ale možná už je zná někdo z vás... Tak pokud ano, jsem zvědavá, zda a pokud ano, jak vás zaujaly :-)

Mějte se krásně.


A.

pondělí 6. srpna 2018

Uteklo to...

... jako voda. První polovina letních prázdnin je za námi. 

Pro všechny, které to potěší, inspiruje, namotivuje, vyburcuje k akci... červencové ohlédnutí z naší kvetoucí zahrady :-) 

Montbrécie (Crocosmia 'Lucifer') - kráska, kterou nemůžete přehlédnout :-) 

Doporučuje se na podzim vytáhnout a přezimovat v chladné místnosti. Zatím se mi však daří přezimovat už několikátý rok v záhonu.


Třapatky a třapatkovky. Jsou u nás (skoro) všude :-)


Třapatka zářivá alias rudbeckia začíná nakvétat v půli léta. Z jejich květů se můžeme těšit až do podzimu, ale také v zimě, kdy opadnou okvětní lístky a rudbeckii pak první mrazíky přidají stříbrný závoj a sníh malou bílou čepičku :-)


Pohled od rudbeckií k "lesnímu" koutku.



Mám ráda, když se v zahradě potkávají okrasné rostliny s těmi jedlými. Často v sobě jedna rostlina spojuje obojí - krásu i užitek.

Mezi takové rostliny patří i jeřáb obecný 'Edulis', jehož malvičky můžete zpracovávat do výborných kompotů - samotné, ale třeba i v kombinaci s jablky či hruškami. Někteří z nich vyrábějí i různé marmelády či džemy, ale také pálenku „jeřabinku“.

Jeřabiny mají mnoho vitamínu C a bohaté jsou i na rutin. Pokud je chceme dostat do těla v největším množství, dočetla jsem se, že máme vyzkoušet hrst jeřabin rozmačkaných s medem a jogurtem, který výraznou, až ostrou chuť zjemní.Sleduji je poctivě už dlouho. Od květů, přes zelenou fázi plodů až do oranžovočervené, kterou mám na nich nejraději :-)


Pohled od "levandulového" políčka směrem k vřesovišti. Ty úvozovky tam jsou proto, že zde kromě levandulí roste i celá řada dalších pěkných rostlin - mj. ořechoplodce klandonské - na obrázku žlutozelený list, komule Davidova, šuškardy, perovskie...


Podobný výhled, který však zabírá i montbrécie, o kterých již byla řeč nebo hmyzí domeček v dálce.


Léto bez rozkvetlého "motýlího" keře si snad ani nedovedu představit.

Komule Davidova, motýlí keř a nebo taky letní šeřík - tak je známý mezi milovníky zahrad.

Potřebuje hodně sluníčka, propustnou půdu a na jaře (kdy už nehrozí mrazy) ostříhat jen na pár párů pupenů nad zemí. Pokud v létě poctivě odstraňujete odkvetlá květenství, nasazuje nové o to intenzivněji.

Dobře se vysemeňuje... Semenáče jsou velmi vitální. Záruka barvy není jistá, ale komu to vadí. V bílé, světle či tmavě fialové, pokaždé přinese radost :-)


Opět pohled od levandulového políčka směrem k vřesovišti. Jen jsme se o kousek posunuli a díky tomu vidíme i "lesní" koutek v zadní části zahrady.


A když už je řeč o "lesním" koutku, tak ještě jeden výhled k němu. V popředí převislý kultivar břízy (Betula pendula 'Youngii', za ní červenolistá tavola kalinolistá 'Diabolo'), vykukující strom s pokroucenými větvičkami v dáli je akát (Robinia pseudoacacia 'Twisty Baby').
 

Denivky - máme jich v zahradě mnoho v různých barevných kombinacích :-)


"Lesní" koutek - v popředí nízký růžovokvětý kultivar tužebníku dlanitého (Filipendula palmata 'Kahome'), zatím zelená květenství rozchodníkovce nachového, růžově nakvétá i kyprej vrbice.
 

Tužebník dlanitý (Filipendula palmata 'Kahome') v detailu.


A uhneme-li pohledem kousek vedle, naskytne se nám výhled k "prérijní" výsadbě - svíčkovec Lindheimerův, krásnoočko přeslenité, rudbeckie, zápleváky a samozřejmě i echinacea v bílé a růžové variantě.


Svíčkovec Lindheimerův (Gaura Lindheimeri). Troufám si říct, že jde o nejdéle, nebo minimálně jednu s nejdéle kvetoucích trvalek. U nás se často pěstuje pouze jako letnička, ale ve vhodných podmínkách (dobře oddrenážovaná půda) se jí daří pěstovat i jako trvalku. "Trvanlivější" jsou bíle kvetoucí svíčkovce, letos se mi ale poprvé podařilo přezimovat i několik rostlin toho růžovokvětého :-) 


Růže svraskalá patří mezi mé oblíbené keře - snoubí v sobě krásu i užitek - květy, které jsou velkým lákadlem pro včely či krásné šípky, které se dají kuchyňsky zpracovat. V zahradě jej máme v bílé i růžové variantě.
 

Pohled k lesnímu koutku od "prérijní" výsadby.



Echinaceu či třapatkovku nachovou taky uvidíte ještě mnohokrát. Podle mě patří mezi nejkrásnější a poměrně dlouho kvetoucí trvalky v zahradě.


Záplevák podzimní je krásná trvalka s hezkým latinským jménem Helenium. Má ráda sluníčko. 

A jí zase milují slimáci... občas za mě začátkem června vykonají tzv. Chealsea chop. Řez trvalek, který se provádí na přelomu května a června u vyšších trvalek s cílem posunout dobu kvetení, ale třeba také zajistit kompaktnější růst u rostlin, které se mají tendenci rozklesávat.
 

Echinacea 'White Swan'...



... se zabydlela poblíž výsadby s bylinkami a ovocnými dřevinami.


Třapatkovky mohou nabývat různých podob. Tahle střapatá si říká 'Secret Affair'.


Další přežívší růžovokvěté svíčkovce rostou nad suchou zídkou u terasy. Vlastně jsem je zde na podzim vysadila z květináčů s tím, aby dokvetly, bylo mi je líto je vyhodit... A dobře jsem udělala :-)


V části za domem toho mnoho zajímavého (pro mě, manžel, který zde chodí poctivě za údržbou ČOV by to asi viděl jinak :-)) není. Ale než kolem té čističky projdete, zbrzdí výhledy na ní vysazené ovocné stromy s podsadbou trvalek a letniček :-)


Letničková směs z výsevu v závlahové míse pod jabloní. A to byl poslední záběr z první poloviny července. Další fotky už patří druhé červencové půlce :-)


Hortenzie latnatá (předpokládám 'Grandiflora') i s výhledem do míst, která už jsme navštívili.
 

Hortenzie latnatá v bližším záběru.



Kyprej vrbice. O mé lásce k této trvalce už řada z vás ví. Tak snad jen něco málo k podmínkám pěstování - miluje sluníčko a vlhčí půdy. A ano, můžete ji potkat i volně v přírodě :-)


Tuhle už poznáte, viďte? (Filipendula palmata 'Kahome').


Kapradiny za všech okolností "chic" :-)


Pítko pro ptáky v "lesním" koutku, potřebovalo by vyčistit...



Já vím, už jsem s nimi otravná. Ale je to silnější než já :-)))


Poznáte ji i zblízka? Kyprej vrbice - oblíbená "potrava" včel.


Nováček v zahradě - rozrazil sibiřský (Veronicastrum sibiricum). Miluje vlhčí půdy a slunce až polostín. Listy připomínají listy konopí.
 

Opět jeden pohled k "lesnímu" koutku. Přední část výsadby tvoří červenolistá vrbina (Lysimachia ciliata 'Firecracker'), za ní pak "z kopečku" vykukuje rozchodníkovec nachový (neznalý pozorovatel si nevšimne, ale kvůli místním podmínkám je vysazen mírně nad terén), za ním růžovokvětý tužebník, který už znáte. Možná vás zaujmou vysoké růžovokvěté trvalky u plotu - sadec. Výrazně růžová květenství patří plaménce latnaté. A strom na kmínku s kulovitou korunou a velkými listy je katalpa trubačovitá 'Nana'. Neodolala jsem :-)


Vrbinami se tu o nás hemží docela dost. Tato se u nás zatím zabydluje. Pořídila jsem si jen pár kousků. Časem jí chci ale vymezit větší stanoviště, aby se mohla více rozrůst. Říká si vrbina sehnutá (Lysimachia clethroides) podle ohnutého tvaru květenství.


Výhled od echinaceí k "lesnímu" koutku.


Tentýž výhled s větší dálky.


Echinacea purpurea. Oficiálně potvrzuji. Bezmezně ji miluji :-))


Tak ještě jednou od té prérijní výsadby k "lesnímu" koutku. Navíc je tu vidět i bělokvětý řebříček bertrám či záplevák :-)



U červeného plůtku. Výsadba založená loni na jaře. Bez netkané textilie a bez mulče (nepočítám-li ten "živý" z nenáročných vysetých letniček typu afrikány či černucha damašská) :-)


Tož tak ještě jednou, od té "prérie" k lesnímu koutku. V pravém rožku vyčuhuje jeden z našich rakytníků, vedle od něj červenolistá tavola kalinolistá 'Red Baron'. A dál už to znáte :-)


Část naší užitkové části zahrady... jabloň máme podsazenu bylinkami a rybízy. A funguje to :-)


Kousek od terasy pro mě před pár lety můj muž vybudoval po dlouhém naléhání krásný růžový "oblouk" :-)


Výhled k výsadbě u červeného plůtku. O ní už byla řeč.


Třapatkovka nachová 'Secret Affair'.
 

Výhled od komule Davidovy k převislé moruši (Morus alba 'Pendula') a od ní zase k podsadbě pod akátem (Robinia pseudoacacia 'Twisty Baby'). Poznámka: křesla nejsou záměrně naaranžovaná, ty tady nechaly děti, když si v lavoru chladily nožky :-))


Průhledy z jednoho místa v zahradě do dalšího já ráda. Tento bych mohla nazvat "od sluníček ke sluníčkům" alias od rudbeckií k rudbeckiím :-)


Mimořádně zajímavá trvalka, která se dobře sama přesévá, takže o semenáčky není nikdy nouze :-) I tato fotka zachycuje rostlinky, které jsem získala ze semenáčků roztroušených po celé zahradě :-)

A jmenuje se šuškarda klasnatá. Miluje sluníčko, snáší dobře i sušší podmínky a miluje ji hmyz :-)


Mimořádně zajímavá trvalka, která se dobře sama přesévá, takže o semenáčky není nikdy nouze :-) I tato fotka zachycuje rostlinky, které jsem získala ze semenáčků roztroušených po celé zahradě :-) 

A jmenuje se šuškarda klasnatá. Miluje sluníčko, snáší dobře i sušší podmínky a miluje ji hmyz :-)


Pohled k vřesovišti. Kromě vřesů a vřesovců zde bydlí i japonský javor (Acer palmatum 'Dissectum Garnet'). Tomu letos můj muž, při sekání trávníku ulomil jednu obrovskou větev. Naštěstí se zdá, že bude v pořádku. Daří se tady i kručince lydijské, která je na jaře zahalena do žlutých květů, podobně o něco později kvetoucí kručince barvířské. Žijí tady i orlíčky, borůvky chocholičnaté, rododendrony a azalky (ty nejdou z tohoto místa moc vidět)... a taky montbrécie. O těch už jsem psala :-)


Když si nějaký výhled v zahradě oblíbím, jsem tam schopna stát a fotit i půlhodiny v kuse :-)) Tady s výhledem k hmyzímu domečku.



A tady i s břízou (Betula pendula 'Youngii').




Montbrécie.


Montbrécie s výhledem k moruši a "prérijní" výsadbě v zadní části zahrady.



Od vřesoviště k "lesnímu" koutku.


Při jarním prořezávání vrby pokroucené jsme docela razantní a řežeme opravdu každoročně "na hlavu". Přemýšlela jsem, co s letošním velkoobjemovějším odpadem... A pak jsem navštívila kamarádku a pochopila .-) Časem uřezané větve chytnou hezkou patinu. Podobně i koule z proutí, které místa mezi vřesy hezky oživí.




Jeden z pravidelných návštěvníků zahrady nepozorovaně pozorován od vřesoviště :-)

Toho plechového kohoutka muž chvíli vydýchával. Teď už jej chodí narovnávat, pokaždé, když se trochu ohne :-)



Drobnokvěté růže mám nejraději. Tato si říká "Lovely Fairy'.


Když prosvítá zapadající sluníčko :-)




Výhled přes vřesoviště k jednomu ze zahradních oblouků... a žlutozeleně zbarvenému akátu (Robinia pseudoacacia 'Frisia').


Na skok u svíčkovce (Gaura Lindheimeri). Drobné jednoduché květy, ale je jích záplava :-)


Svíčkovec z opačné strany.


Komule Davidovy, šuškardy.... a velká "hmota" vrby pokroucené, kterou každý rok časně zjara řežeme velmi výrazně "na hlavu".
 

Akát (Robinia pseudoacacia 'Frisia') focený od kotce pro psa.


Už o nich byla řeč. Budou :-)


Trnovník akát 'Frisia'.


Ibišek syrský.




Od oblouku k oblouku :-) Keř u vzdálenějšího oblouku je dřín japonský. Na jaře obalen do bílého hávu (velké bílé listeny), na podzim snad růžové plody podobné litchi.


Řetězovka viržinská.



Skrz oblouky z jedné části zahrady do druhé.


Přísný dozor :-)


Sadec patří mezi další rostliny, které rády obletují včelky :-)


Nejsou to sluníčka? :-) Rudbeckia fulgida alias třapatka zářivá.



Záplevák podzimní. Už o něm byla řeč.




Výhledy k poslednímu akátu (Robinia pseudoacacia 'Umbraculifera'.


V popředí rozchodníkovec nachový 'Matrona', za ním dochan psárkovitý, pak šuškardy, krásnoočko přeslenité...


K levandulovému políčku.... kde je teď nejvíc vidět ořechoplodec, odkvetlý kontryhel v popředí, komuli Davidovu... a taky máčku :-)


Díky za výdrž a krásný srpen A.