Nevím...

... čím dřív po těch pár dnech, co jsme byla mimo domov, začít.

Zda začít z dobrého, ještě lepšího nebo špatného konce.

Zda mluvit jen o tom, co mě těšilo a to, co mě rozesmutnilo, nechat být a neventilovat dál než v rodině.

Nebo být nejen sama k sobě upřímná a psát do blogu, navzdory tomu, že součástí jeho názvu jsou "kratochvíle", i o věcech, o kterých přemýšlím a nevnímám je jako čistě pozitivní. Možná však můj pohled může přinést zamyšlení i někomu dalšímu a skrze něj pak mohu alespoň malým dílem přispět ke změně k lepšímu... Dokážu však to, co se mi honí v hlavě, shrnout do srozumitelného a pochopitelného textu?

Myslím, však že to nakonec udělám. Už jen proto, abych měla na stará kolena co číst :-)

Ale až přijde ta správná chvíle.

Teď čistě pozitivně. Protože pozitivní mysl dokáže člověka posouvat i v těch nejtěžších chvílích a s blbou náladou se člověk daleko nedostane .-)

Zážitky z našeho týdenního "putování" po Orlických horách - díl první aneb jak se mi zatajil dech. 

Upozornění:

Pokud sledujete tento blog pravidelně, nepokoušejte se v několika chystaných příspěvcích na téma Orlické hory hledat jakoukoliv časovou posloupnost. Bude to asi divoké povídání, kdy se v jedné chvíli budeme cpát borůvkami na horské mezi a v další budeme putovat v čase zpět v Babiččině údolí. Jednou budeme v sedlech kol, v jiné v běžeckých botách zdolávat kilometry místních cestiček a cest a v další přejíždět po asfaltu hřebeny hor, abychom navštívili naše polské sousedy s udičkou na pstruhy v ruce :-))

Dnes bych vás ráda zavedla na nádherné místo. Místo, na kterém se mi zatajil dech. Místo, na kterém mi bylo moc dobře. Místo, kde i naše obyčejně hlučnější děti přirozeně a samy ztichly a domlouvaly se šeptem :-) Místo plné klidu. Místo plné světla. Místo otevřených srdcí. Místo dobrých skutků. Místo druhých šancí... Místo úsměvů a pozitivního myšlení.

Místo, které díky iniciativě faráře Josefa Suchára a rodiny Němcových po mnoha letech ožilo.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie a jeho okolí v Neratově. Kostel se skleněnou střechou.

Poprvé jsem se o něm dozvěděla z rozhovoru s panem farářem zde. Pak ještě párkrát z příspěvků na blogu některých blogerek a od mých příbuzných žijících v tomto regionu.

Uchvátil mě kostel sám. Pro mě je to nejkrásnější kostel, který jsem kdy navštívila. Okouzlil mě příběh toho místa. Fandím panu faráři, neratovskému sdružení i všem obyvatelům Neratova. Když se něco v praxi povede a jedná se o unikát, hovoří se často o příkladu dobré praxe. A tady bezpochyby je :-) 

Krásné dny

A.