Vděčnost a zpomalení

I když se někdy načapám při pocitech, že život pádí jako splašený kůň a všechno tak rychle přichází a odchází, že to ani nejsem sama schopna zachytit, natož ovlivnit, myslím, že je to jen dojem.

Všechno si jde stále svým (stejným) tempem už dlouho předtím, než jsem poprvé z plných plic zařvala na svět, že jsem tady :-) Jen jsem se přibývajícími roky snažila stále víc a víc vnímat a pochopit všechen ten svět kolem sebe. A čím starší jsem, tím víc je toho k úvahám a pochopení.

Pokud se celým mým loňským rokem jako linka táhla snaha o vystoupení z mých komfortních zón, letos k ní rozhodně přibude snaha o zpomalení. Někdo možná může namítnout, že jdou přece tyhle věci proti sobě. Kdo mě ale aspoň trochu zná, moc dobře ví, jak velké překročení komfortu to pro mě bude :-) 

Já už rychlá prostě jsem. A někdy až nebezpečně moc. Někdy si večer, než vlezu do postele, připadám jako mašina, které se zaseklo tlačítko s nápisem "off". Tělo nažhavené na provozní teplotu a hlava pořád jede na plné obrátky a nejde vypnout. Vysoké tempo mi vždycky vyhovovalo a "dech" zatím nechyběl... 

Ale když jsem se v prvních dnech letošního roku ohlédla zatím uplynulým, uvědomila jsem si, že všechno to dobré proběhlo až příliš rychle na to, abych si to v danou chvíli byla schopna vůbec uvědomit. Že jsem spoustu věcí vnímala a kvůli toho si i vědomě užila jen napůl.

Cítím tak větší potřebu častějších a pravidelných zastavení, kdy aspoň na chvíli uteču do svého světa, abych si to, co se mi každý den děje, v sobě mohla v klidu, bez dalších vnějších podnětů, lépe zpracovat.

Dlouho jsem tvrdila, že ze mě jogínka nikdy nebude a že nejpomalejší cvičení, které zvládnu, je posilovna po sto na kole ujetých kilometrech :-) Pak jsem objevila po porodu Viktorky pilates a cvičím jej dodnes :-)

Tak si říkám, proč něco podobného nezkusit i na dalším pomyslném zpomalovacím "políčku" :-) Už koncem loňského roku jsem začala zkoušet meditace. Bude to ještě dlouhá cesta, protože ukočírovat všechny ty myšlenky, které se mi honí hlavou jako stádo splašených koní, to je tedy něco :-)

Ruku v ruce s tím jde i má každodenní "chvilka pro vděčnost", se kterou jsem začala už během adventu a chci pokračovat dál. Její podstata je jednoduchá - každý den (ráno nebo večer) si najít pár minut na zhodnocení uplynulého (nebo předchozího) dne. Cílem však není brouzdat v krajinách nezdarů a příkoří, ale po světě těch hezkých a příjemných věcí, které člověka ten den potkaly. Mohou to být úplné maličkosti, které ale člověku dokážou ve výsledku zvednou koutky úst směrem vzhůru. 

Že vám někdo odpoví na pozdrav a usměje se u toho. Že byl krásný den s modrou oblohou. Že jste našli to, co jste dlouho hledali. Že se vám něco povedlo. Že jste si užili krásný den s rodinou. Pusa od dětí. Prostě cokoliv pozitivního, co často bereme jako samozřejmost .-) 

Můžete na ty věci jen myslet, ale ještě lépe bude, když si jej i na pár řádků papíru zapíšete. Není to samoúčelné. Před spaním usínáte klidnější, ráno začínáte den pozitivně naladění a pokud se k poznámkám jednou za čas vrátíte, připomenete si hezké momenty, které by jinak mohly zapadnout. A když náhodou "nemáte svůj den", nakouknete do starších poznámek a hned ten svět vypadá alespoň o 50 % líp, než se zdálo :-)

Zkrátka a dobře. Tahle několikaminutová praktika mi každý den přináší chtěné zpomalení, pomáhá uklidnit hlavu a jako bonus přinese malou porci štěstí plynoucího jen z prostého bytí tady :-)

A to se vyplatí! .-)

Mějte krásný den i týden... Kdo ví, kdy se teď při tom zpomalování zase dostavím :-)))

A.

PS: úvahy nad svými každodenními pozitivy beru jako intimní záležitost... ale s jednou se vám svěřím - mj. i tohle mi udělalo radost právě dnes .-)