... je název jedné z několika knih, které napsala mladá maminka tří dětí, jejíž muž se před téměř dvěma lety nešťastnou náhodou zabil pádem z výšky a o níž jsem se zde již zmiňovala v trochu jiné souvislosti.
Zdroj obrázku: http://www.krkavcimatka.cz/p/knizky.html
Už před touto smutnou událostí (po které i nadále pokračuje) psala blog nazvaný "Krkavčí matka". Svými názory často vybočuje mimo hlavní proud a i když se se vším neztotožňuji stoprocentně, jsem ráda, že mi skrze svůj blog a následně svou knihu vstoupila do života.
Líbí se mi lidé s vlastním názorem, kteří se nebojí jít svou vlastní cestou, v kterou věří, i když to znamená vystoupit ze své "komfortní zóny", lidé o věcech přemýšlející, ale také inspirující k vlastnímu zamyšlení a úvahám. Na druhou stranu současně lidé, kteří jsou schopni vyslechnout názor opačný, kteří vás nezadupou do země při sebemenším náznaku nesouhlasu. Přesně to a mnohem víc vidím ve Veronice Hurdové alias krkavčí matce.
Přes svůj název to není kniha "jen" o smrti, ale řekla bych, že je hodně o životě, který mnoho z nás může začít vnímat skrze přijetí smrti odlišněji, intenzivněji, naléhavěji než doposud. Snad to nebude příliš přehnané, ale vnímám tuto knihu téměř jako oslavu života - života uvědomělého, nepromarněného, naplněného. Může být tedy pohlazením pro každého z nás, komu právě zemřela blízká osoba, stejně jako každému jinému s otevřenou myslí.
Vřele tak doporučuji i do vaší knihovničky. Pořídit si ji můžete přímo zde.
Mějte hezké dny
A.
už týden přemýšlím, jestli ano nebo ne....., dík za doporučení
OdpovědětVymazatVěřím, že nebudeš litovat. Je psaná velmi čtivě, prolínají se v ní pasáže veselé i méně smutné, ale rozhodně jsem z ní neměla ani v průběhu čtení (abych pravdu řekla, stáhla jsem jí za pár hodin, tak mne chytla :-)), ani v závěru nějaké depresivní dojmy. Právě naopak. Vzbuzuje pocit vstát a začít něco dělat - "žít život" a v tom je asi její největší kouzlo. Asi nejlépe ten celkový dojem vystihne jedna z myšlenek, kterou jsem v knize zachytila - nezáleží na tom, jak dlouhý život žijeme, ale jak hodnotně čas, který je nám každému dán, využijeme. Někomu stačí na to stačí pouhých třicet let, jinému by k tomu nestačilo ani devadesát... Není to jen o množství aktivit, činností, kterým se člověk věnuje, lidí, které zná ap. ale o skutečně vědomé žití tak, abychom byli se svým bytím zde šťastní a ohlédneme-li se jednom zpět, abychom příliš nelitovali. Každý jsme jiný a pro každého z nás tedy bude mít smysluplná životní cesta jinou podobu. Musíme se podívat sami dovnitř sebe, abychom pochopili, která to je :-)
VymazatDobrý večer, Aničko Verunčin blog navštěvuji už dlouho i když nekomentuji tak ji obdivuji.Silná žena a má to vše v hlavě srovnané.Nemám slov jen se před takovou silnou osůbkou klaním.Málo kdo by vydržel a žil dál.Martina
OdpovědětVymazatMarti, ano, souhlasím s Vámi, má i můj velký obdiv :-) Krásný den A.
VymazatAhoj Aničko, již mám doma... Takovéto silné příběhy (polomáma i další) mě vždy vrátí do reality, když "remcám", něco se mi nelíbí...Uvědomím si, že je fajn, že se máme, jsme zdraví... Pa, D.
OdpovědětVymazatDášo, díky za zprávu, těší mě, že jsem na knihu nalákala .-) A souhlasím s Tebou. Takové "usměrňování" potřebuje čas od času snad každý z nás :-) Hezký, i když uplakaný pátek A.
Vymazat