Dnes se ke mně dostal jeden zajímavý rozhovor s jazykovědcem a bývalým ředitelem ústavu pro jazyk český Karlem Olivou.
Protože s obsahem velmi rezonuji, nedá mi to a sdílím jej i tady i se svými postřehy v několika dalších řádcích :-)
Zdroj
Kéž by tohle dorazilo i k nám! Na téma šprtání se násobilky nazpaměť jako básničky jsem si s naším panem ředitelem hezky popovídala při cestě ze školy už loni a připustil, že to není nutné... Ale že není zastáncem "experimentů"... ach ta diplomacie, ta mě vždycky srazí do kolen .-)
Jedním dechem taky dodal, že však existuje školní látka, u které se bez memorování neobejdeme. A jako příklad uvedl vyjmenovaná slova.
Tak to je něco pro mě! :-) Nikdo mi nenamluví, že poctivou četbu knih, při které se čtenář opakovaně a nenásilně se správným psaním svého rodného jazyka seznamuje, nahradí nazpaměť naučená "básnička".
Básnička, která se pak zkouší. A navíc taková, kterou pak spousta děcek ani neumí používat v praxi - a podle toho pak vypadá nejen ústní, ale i písemný projev.
Jaký přínos má to, že dítě odrecituje 7 "vyjmenovaných básniček" tam i zpátky, když pak i přesto seká při psaní jednu chybu za druhou, protože prostě umí jen tu básničku?
Sama nejsem proti tomu, aby měly děti možnost se s vyjmenovanými slovy formou "seznamu" seznámit. Seznámit, ne nutit děti, aby se je učily nazpaměť přesně za sebou jako básničku a pak to zkoušet!
Naopak bych dala dětem co nejvíc příležitostí upevnit si a procvičovat znalost psaní vyjmenovaných a jim příbuzných slov v písemných pracích a klidně i diktátech, kde jsou použity v různých variacích ve vhodných větách. A hledala způsoby, jak probudit jejich vnitřní motivaci k tomu víc číst knihy .-)
Co vy ostatní? Jste pro "básničky" ve školách nebo jste proti nim a co vás k tomu vede?
Mějte krásný den
A.
Také tvrdím, že čtením se nejvíce vžijí a do hlavy se dostanou slova jak se píší, ale co s dětmi, které číst prostě nechtějí, nebaví je to, případně ani doma zázemí nemají, aby se jim literatura dostala přímo pod ruce? Vyjmenovaná slova si pamatuji dodnes a pokud se mi stane, že si nejsem jistá :o), slovo si napíši tak i tak a hned mi to docvakne. Náš vnuk čte, protože spíš musí - čtenářský deník do školy, jde do knihovny, tam si půjčí knížku a doma mu mamina ani nezkontroluje co si to půjčil. Nevšimne si, že kniha ještě nepatří do jeho věkové skupiny, že si půjčil čtvrtý díl, aniž by znal začátek. A on z toho pracně dělá zápis do čtenářského deníku, což jsem zjistila náhodně, když u nás "marodil" a dodělával úkoly do školy. Doma s ním nikdo neprocvičuje diktáty a tak z nich nosí občas špatné známky, protože, aby vše stihl napsat, nepřemýšlí.
OdpovědětVymazatŠkola již dávno není hrou, ale cválá se za bůhví čím...
Ála
Álo, vím, že je to dneska u dětí se čtením hrůza. Já jsem jako dítě se ségrami četla hodně a bylo to pro mě naprosto přirozené, jako když každé ráno vstanu, nasnídám se a vyčistím si zuby. Dostávaly jsme hodně knížek, od mala chodily s taťkou do knihovny a od první třídy jsme si každá odnášela hrdě svou vlastní průkazku do knihovny :-)
VymazatS Viki je to takové proměnlivé, ale pořád ji k tomu vybízíme. A když jí něco hodně zaujme, s chutí začne číst sama. Věřím, že si k "dobrovolnému" čtení svou cestu postupně najde :-)
Tohle je podle mě ale hlavně na rodičích. Jsou ale věci, které jdou spíš za školami.
Taky si uvědomuji, že všechny děti nejsou stejné a některým ty "básničky" prostě mohou pomoci k tomu, aby byly schopny získat nějaký základ. Pak je fajn to dítě s "básničkou" seznámit.
Co mi ale hodně vadí, je to, že se v těch školních metodách, jak si něco osvojit, často používá jen jeden metr (navíc pro mě opravdu ten nejhorší) pro všechny. Byť je spousta šikovných dětí, které si v matematice dokáží najít svůj vlastní a funkční způsob, jak dojít k výsledku, v češtině děti, které jsou schopny zvládnout psát správně česky i bez toho biflování vyjmenovaných slov nazpaměť. Proč je někdo zkouší z toho, jestli umí vyjmenovat všechna vyjmenovaná slova a ještě správně za sebou, i když je dítě postupně schopné napsat správně text i bez této znalosti, pokud to procvičuje třeba v konkrétních větách?
Sama už dneska ta vyjmenovaná slova všechna nevyjmenuji a už vůbec ne za sebou. V hlavě mi zůstaly jen určité segmenty z dětství, kdy jsem tím biflováním prošla taky. Ale vůbec necítím, že by mě to nějak brzdilo :-) A myslím, že můj písemný projev tím zásadně netrpí. Naopak mě pokaždé fascinuje, když narazím v textu, který dal dohromady člověk s pedagogickým vzděláním, na hrubky .-)
Když se stane, že v něčem zaváhám, podívám se do Pravidel českého pravopisu (vyjmenovaná slova to ale nebývají :-)). Dneska už navíc existuje na internetu řada hezkých jazykových poraden i stránek. Proč třeba s dětmi nevěnovat místo biflování trochu víc času práci s takovými zdroji, které se jim budou hodit i později? Alespoň to koukání do počítačové techniky bude mít nějaký pozitivní účinek :-)
S odstupem času i po zkušenostech, které mám se vzděláváním dospělých, mám zkrátka pocit, že i když se svět od dob mého dětství tolik změnil, ve školství se to moc neprojevilo. Hrozně mi v něm chybí důraz a větší prostor na rozvoj kreativity (tvůrčího přístupu k řešení různorodých problémů) - ta mě přijde naprosto zásadní v tom, aby dnes člověk dlouhodobě obstál jak na trhu práce, tak v životě. Jinak z lidí škola vychovává ovce, které udělají přesně to, co se jim nařídí, aniž by o tom přemýšlely a stroje, které zvládnou jen ty operace, které se mechanicky naučily, protože nejsou zvyklé, bojí se, nejsou schopny přijít s ničím novým. S takovým přístupem se ještě nikdo neposunul vpřed.
Fandím tak alternativním i komunitním školám, ve kterých se snaží přistupovat k výuce jinak. Škoda jen, že jich je zatím tak málo a jejich rozšiřování se nedá tak úplně očekávat. Je to, i přes rezervy, které se určitě i u nich najdou, příliš velká konkurence státních škol, které řídí ministerstvo.
Tak jsem to dostala ze sebe :-)
Álo, díky :-)
PS: Vnukovi držím palce, aby příště sáhl po té správné knize. Takové, která ho chytne a nepustí až do poslední strany :-)
Milá Aničko, myslím si, že pouze četbou knih se děti pravopis nenaučí (pochybuji i o kvalitě některých současných knížek pro děti). Jen malé procento dětí doma čte s rodiči. Také nesouhlasím s biflováním násobilky a různých pravidel, spíš podporuji, aby žák uměl pravidlo použít, vyhledat si informaci v pravidlech pravopisu (i elektronických) a pod. Je ale pravda, že ani toto někteří žáčci nezvládnou, protože nečtou a v textu se neorientují. Nemám nic proti alternativám ani proti klasické škole, ale vše má rub i líc.
OdpovědětVymazatAničko, Váš blog moc ráda čtu, jsme věkově stejně mladé -:) , máme i stejně staré děti, bohužel náš syn je postižený. A věřte, moc bych si přála, aby se mohl biflovat vyjmenovaná slova jako jeho starší sestra, ale vím, že se tak nestane... Mějte krásné dny, Vaše čtenářka Zdenka.
Zdeni, díky moc za názor. Jsem přesvědčena o tom, že by to šlo i jen tou samotnou četbou - ale znamenalo by to mnohonásobně více číst (gramaticky správně napsaný text, samozřejmě) a naučit se pravopis by tímto přístupem trvalo určitě hodně hodně dlouho (u dnešních dětí v mnoha případech nekonečně dlouho :-)). Uznávám, že je to v dnešních podmínkách scifi a z mé strany je to trochu provokace. Chtěla jsem vyvolat větší diskusi, ale kromě Vás a Ály mi ostatní dali košem :-)
VymazatJá nejsem v zásadě proti tomu, aby děti dostaly do rukou seznam vyjmenovaných slovíček. Jako pomůcka je to určitě užitečná věc. Můj hlavní zdroj nespokojenosti plyne spíš z toho, že se ten seznam musí děti naučit nazpaměť a zkouší se. Tohle podle mě není nutné. Stačí povědomí o těch slovech a když je má dítě napsat, aby si uvědomilo, že je to právě to vyjmenované slovíčko nebo slovíčko mu příbuzné, které vyžaduje místo měkkého tvrdé y. Pokud dítě navíc více čte, bude si ta vyjmenovaná slova osvojovat mnohem snadněji než jen při biflování seznamu, protože zkrátka těch příležitostí potkat se s ním (v textu) bude mnohonásobně víc.
Těžko se mi ale smiřuje s tím, že se v mnohých školách klade tak velký důraz na dokonalou znalost našprtané básničky. Že to jde i bez toho, dokládá vlastní praxe mé sestry, která učí děti na prvním stupni.
Pokud jde o alternativní versus státní školy - pro mě osobně by byla značka ideál, pokud by nestály proti sobě, ale vznikla tady spolupráce obou stran. Mají si co nabídnout (i když si stále myslím, že ty alternativní by druhou stranu mohly obohatit o něco víc :-))
Rozumím, že byste u syna byla ráda i za to biflování a já jsem teď za nevděčnici, která má tu drzost vyjadřovat svou nespokojenost s některými metodami používanými ve školství kvůli pár blbostem. Bohužel já v těch blbostech vidím víc než kdy dřív opravdu velké nebezpečí (vytváří se špatný návyk, při které se děti učí bez přemýšlení postupovat přesně tak, jak je řečeno a naučeno a začínají upouštět od vlastního tvůrčího přístupu, nápadů, kreativity). Byla bych ráda, kdyby měly moje děti lepší start, než jsem měla kdysi já. Měla jsem sice štěstí na spoustu výborných učitelů a dodnes na ně s láskou vzpomínám. Po celý můj školní život - základní školou počínaje a tou vysokou konče - se jím ale jako nitka táhl tlak na memorování věcí, které si pak člověk podvědomě přenáší i dál do života. Trvalo mi několik let, než jsem v sobě znovu objevila to, co jsem dříve, abych ve školním systému "uspěla", v sobě zadupala. Ten čas bych moc ráda dětem ušetřila. Mohou jej naplnit smysluplněji.
Krásné dny i Vám a Vaší rodince.
A.
Aničko, krásně jste to napsala, děkuji. A máte pravdu, zažila jsem na jedné (až) vysoké škole výuku a zkoušky bez memorování a opakování definic a studovalo se mi báječně. Kéž by to mohli zažít všichni žáci a studenti :). Nejste nevděčná, asi to tak vyznělo, ale byl to takový (veřejný) povzdech, jinak doma bojujeme a snažíme se radovat z maličkostí. Zdenka
Vymazat:-)
Vymazat