... je titulek jednoho článku k zamyšlení, na který jsem dnes narazila. Vyrostla jsem na kultu "výkonnosti" a podle toho, co slýchávám od svých známých, když na to téma náhodou narazíme, vyrostla na něm prakticky celá má generace.
Nikdy nebylo nic dost dobré, vždycky věci mohly být lepší, já jsem mohla být lepší, protože na to určitě mám, jenom jsem lenivá. Neustálé dokazování ostatním, že situace není zdaleka tak vážná, jak se zdá. Přesvědčování sebe sama, že "za něco stojím". Když už se něco začne, tak se to taky dokončí, i kdyby to již postrádalo smysl. Nepřebíhat od jedné věci k druhé, protože to tříští pozornost a taky snižuje výkon ve "vybrané" oblasti... Možná, že se v něčem taky poznáte.
Chtělo to čas, protože zaběhané stereotypy z dob minulých byly hodně zažrané pod kůži.
Chtělo to čas, abych pochopila, že věci nejsou černobílé.
A stále to znamená snahu soustředit svou pozornost víc na sebe a to, co dělám, než na srovnávání s okolím.
Vnitřně to dnes ale cítím stejně jako autor článku. Letos jsem poprvé připravena i na to, že těch kroužků vyzkoušíme během roku třeba i deset, než se Viki najde...
Rozhodla jsem se, že dám na její vlastní výběr (a přestaneme jí s mužem třeba vymlouvat školní kroužek náboženství jenom proto, že si tu cestu člověka k víře představujeme trochu jinak a bez prostředníků). Po téměř čtyřech letech taky opustila plavání a vybrala si orientační běh a gymnastiku. Tatínek navíc skousl Jiříkovo nadšení pro taneční kroužek ve školce :-)
Není nad ten pocit mámy, když vidí své dítě, jak se těší a raduje z toho, co dělá, jak je šťastné.
Byť si tu cestu ke štěstí maluje ve svých představách někdy trochu jinak :-)
A taky věřím, že není nic silnějšího než vnitřní motivace a ta je o to větší, čím víc si můžeme dovolit dělat v dané chvíli opravdu to, co nás dělá šťastnými.
A aby nedošlo k nedorozumění - moci si to dovolit podle mě neznamená, že by se dětem (nám) mělo všechno splnit na zapísknutí. Častěji to bude o vynaložení velkého úsilí nebo obětování něčeho, abychom tu možnost splnit si své přání vůbec získali.
Jak to vidíte vy?
Krásný den
A.
Uplne stejně ;). Já osobně mám nejvíce trable s tím že neustále obhajuji svůj nazor a to co delam. Trochu to s tím souvisí. V práci jet na výkon a neustále obhajovat že jako žena mám na to dělat muzskou práci atd. Dceru učím že není důležity vysledek nýbrž cesta i když děti to mají tak nějak prirozene od narození a zaměření na výsledky a výkon pak vidí ve školkách, škole, práci. Ono staci dite pozorovat a neopravovat křivou stavbu, nekreslit něco konkrétního a neříkat co to je za cmaranice, hrat hry bez porazenych apod
OdpovědětVymazatMarti, díky za názor. Já Ti celkem dobře rozumím :-) Děti se taky snažím vést spíše k té cestě než výkonu samotnému. Když se něco povede, máme určitě radost, ale prioritně se v nich snažím zasít především semínko toho "užívání si cesty" k cíli. Nemusí být vrcholoví sportovci, aby se mohli věnovat sportu a užívat si ho. Nemusí být hudební virtuózové nebo zpívat čistě, aby mohly hrát na hudební nástroj nebo si s chutí zazpívat, nemusí být akademičtí malíři, aby mohli sobě i jiným dělat radost svými kreativními výtvory a malůvkami... atp. Ostatně řada "umů" přichází až po mnoha chybách, zkoušeních, neúspěšných pokusech, které nám pomáhají se zdokonalovat v tom, co děláme. Nevadí mi ani, když se hrají hry, kde jsou vítězové a poražení, ale vítězství by se podle mě nemělo stát středobodem veškerého našeho úsilí. Neměli bychom se na něj tolik upínat. To děti asi opravdu přirozeně umí, dokud nejsou "naočkovány" výkonnostním pohledem na věc :-) Hezký den A.
VymazatAničko,
OdpovědětVymazathezké zamyšlení, ale myslím si, že cesta je mnohem složitější není to jenom nechat svobodně vybrat kroužky...co škola, která právě v tomto směru má obrovský vliv?
Přeji hezké dny
Martina
Marti, díky za názor. Pokud tou cestou máš na mysli cestu ke štěstí stejně jako já, tak souhlasím, že to není jen o výběru kroužků a ani to nepíšu. Je to ale dobrý začátek. Pokud má člověk odmala možnost projevit svůj názor (a ten je respektován) a současně dostane dostatečný časový prostor k tomu, aby hledal a našel to, co ho dělá šťastným, i kdyby měl vystřídat hodně různých aktivit, nese si to i do svého dospělého života - nemá pak potřebu dělat věci jen proto, že to od něj očekávají druzí, jen proto, že je kdysi dělal a bavily ho, navzdory tomu, že jej už nenaplňují a zavírat se kvůli toho novým příležitostem, které přicházejí. A naopak se naučí postavit se za to, co je pro něj v danou chvíli důležité, se všemi důsledky, které jeho rozhodnutí může mít. Já myslím, že svoboda rozhodování má hodně co dělat s pocitem štěstí a je třeba se s ní učit pracovat už odmala. A pokud jde o školu jako instituci - vycházím ze svých zkušeností (současných i dřívějších - na mě třeba měla v tomto ohledu minimální vliv), ale myslím, že v dnešní době je ten vliv čím dál menší. Ale možná si jen nedovedu představit, co konkrétního si pod tím obrovským vlivem sama představuješ :-)
VymazatI Tobě krásné dny
A.
Aničko,
Vymazatmyslím tím právě zaměření na výkon, známkování, soutěžení atd. To začíná právě ve škole...
Ve svém nejbližším okolí mám dva chlapce , téměř stejně staré 9 a 10 roků.
Jeden je stále v zápřahu - 3x týdně trénink,2x týdně kondička, celoročně pak o víkendech účast na turnajích po celé republice. Tenis vybrali rodiče - dnes už se nedá říct , že by ho to samotného vůbec nebavilo už si na takový způsob života zvykl, ale pokud se stane , že nemá o víkendu turnaj a může jet s prarodiči ke svému bratranci je přeš´tastný. Kdo ale nejvíc prožívá jeho prohry a výhry jsou rodiče zvláště otec.
Druhý chlapec vyzkoušel několik kroužků nejdéle vydržel 1 školní rok - byly to kroužky , které si sám vybral.Rodiče mu tedy dávají absolutní volnost výběru.
Musím podotknout , že oba dva žijí v harmonickém a láskyplném prostředí.
Jsem zvědavá, a to se ukáže za pá roků, která z těchto dvou diametrálně odlišných cest bude ta správná.
Já sama jsem měla v dětství dost věcí tzv. nalajnových rodiči a byla ta poslušná školačka - ale to by bylo na dlouhé povídání.
Martina
Marti, aha, tak už tomu rozumím. Díky za doplnění. V tomto smyslu určitě souhlasím - "tradiční" škola určitě, i když i tady hodně záleží na přístupu jednotlivých učitelů. Vzniká už ale řada alternativních škol, ve kterých právě tyto věci vnímají jinak. Z toho, co se ke mně o nich dostane, usuzuji, že by se mi líbily víc. Takže kdybych měla něco takového blíže našemu domovu, velmi vážně bych to pro své děti zvažovala. Za mě převažují pozitiva nad případnými negativy.
VymazatPříklad, který popisuješ, je zajímavý. Určitě by bylo zajímavé vidět ty kluky třeba za deset, dvacet let...
Svůj postoj k věci opírám hlavně o svou osobní zkušenost - na mě měla největší vliv rodina, u nás byly věci, které byly dané a s tím jsem se musela smířit (podobě jako u toho jednoho z chlapců, jen v mém případě to byla hudebka a trávila jsem tam opravdu hodně času a k tomu hromadu dalšího doma při nacvičování...), na druhou stranu na druhém stupni už mi naši dali trochu větší prostor a když jsem přišla s tím, že bych chtěla dělat atletiku, nebránili mi (i když hudebka několikrát týdně stejně zůstala až do konce ZŠ).
Hodně se u nás tlačilo na výsledky ve škole - vždycky jsem si ráda rozšiřovala obzory, škola jako taková mě bavila, byla jsem jedničkář, ale ty jedničky se braly jako samozřejmost a pokud jsem občas z písemky přinesla horší známku, dost se to řešilo (i když mi paradoxně pokaždé u toho vytýkání mamka říkala, že se učím pro sebe... a že jí je jedno, jestli ze mě bude popelář :-)).
A ta orientace na "výkon" se týkala i dalších věcí mimoškolních a kroužkových. Vypěstovala jsem si tak v sobě díky tomu potřebu neustále doma dokazovat, že jsem dost dobrá. Když jsem se na jaře bavila na návštěvě s o tři roky mladší ségrou, vzpomínala si na úplně stejné situace a dojmy z nich.
Zvláštní je, že ten tlak na výkon jsem nikdy nevnímala u té atletiky, kterou jsem si vybrala. Možná proto jsme do ní chodili s ostatními tak rádi. Trenér nás "nedrtil" a my si ten čas opravdu maximálně užívali. Teď si uvědomuju, že nás opravdu nikdy ani nesrovnával a nechával "bojovat" hlavně samotné se sebou samými :-)
Ta potřeba dokazovat někomu, že za něco stojíme, se přetavila později i do zaměstnání, i když to vůbec nebylo třeba. Možná právě tady začínají kořeny mého sklonu k workholismu. Nedávno jsem si po čase znovu poslechla část jednoho vystoupení Jardy Duška k jedné ze čtyř dohod "neberte si nic osobně", kde na chvíli zabrousil i do oblasti výkonnosti. Pobavil mě, když říkal, že se půlku života učíme něco, co se další půlku odnaučujeme. U mne rozhodně trefil do černého. Jsem ve fázi odnaučování :-)
Přála bych si, aby se naše děti té zbytečné první fáze vyhnuly, protože jsem sama na sobě strašně dlouho cítila, jak mě to svazuje a táhne dolů a je to velkým zdrojem mé nespokojenosti, i když jsem od přírody optimista.
Ale je to hodně těžké - naše státní školství, ale i komunita lidí, ve které se člověk pohybuje, má na to velký vliv.
Je to opravdu na dlouhé povídání :-)
Krásnou sobotu a ještě jednou díky za příležitost diskutovat.
A.
Aničko,
Vymazatmoc děkuji za Tvůj příspěvek a jsem ráda, že jsem mohla s Tebou, na toto téma diskutovat.
Nepřemýšlela jsi třeba někdy o individuálním domácím vyučování Tvých dětí?
Martina
Marti, přemýšlela a ne jednou. V jednom kurzu jsem poznala jednu zajímavou ženu, která už takové rozhodnutí udělala a má doma dokonce 4 děti - kluky, které učí. Víc o ní třeba tady: https://veselabara.cz/. Je velkou inspirací.
VymazatBylo by to ale asi jedno z největších překročení mé komfortní zóny v poslední době a nevím, jestli jsme na něco takového v tuto chvíli připraveni. Není to jen otázka samotného domácího vzdělávání jako takového, ale taky skloubení mých pracovních aktivit a rodinných financí.
Ahoj Aničko, moc pěkné zamyšlení. Mám to stejně jako BARABASCA, stále mám potřebu se "obhajovat" - své chování, své aktivity...i když vnitřně to cítím úplně jinak. Kolikrát mám pocit, že žiji tak, jak očekává okolí. Zamýšlím se nad tím čím dál víc. Nějaké roky již mám a říkám si, že si ten vymezený čas musím užít i po svém, opustit to, co mě neuspokojuje... A nemyslím tím "jít přes mrtvoly". Neumím moc dobře vyjádřit, co cítím. A děti ve škole? Snažím se je povzbuzovat, když jim něco "nejde". Nesnáším věty: "Já jsem nevyhrál, nebyl jsem první, mně se ten obrázek nepovedl...." Jsem ráda, když se děti chtějí hýbat, když chtějí malovat, něco tvořit, společně blbnout, neubližovat si a to ani slovně (špatné slovo ublíží mnohem víc). Chválím za vše, co dělají s nadšením, dají do toho svoji energii... A největší výhry jsou nad sebou samým - nad svou leností, pohodlností, zkoušením nových věcí... Jak o tom tady Aničko již delší dobu píšeš. K tomu se ale musí postupně dojít. ;-)
OdpovědětVymazatPřeji krásný den. :-) D.
Dášo, myslím, že dobře chápu a vyjádřila si to přesně. Věřím, že to není jednoduché, obzvlášť když je člověk dlouho zvyklý přizpůsobit se okolí, okolnostem... Ale pokud se to povede a často stačí i malá změna, aby to člověka zvedlo a motivovalo dál, stojí to za to. Sama jsem měla taky pár svých "držáků" a stále měla hodně důvodů, proč věci zůstanou, jak jsou. Ale nemusí. A s každým dalším bořením bariér (které jsou navíc kolikrát jen v naší hlavě), se cítí člověk stále více svobodnější i spokojenější. Držím Ti palce, aby se Ti dařilo stále více žít život po svém a opustit to, co Tě netěší.
VymazatA k dětem ve škole - já jsem ani jinou odpověď od Tebe nečekala. Ty jsi prostě "maminka" :-) Až vyrostou, budou na Tebe hodně vzpomínat (v dobrém, samozřejmě) :-)
A souhlasím, že se věcí nemění jako mávnutím proutku, je to cesta, to určitě. Jsem na ní a i když občas zakopnu, je mi na ni dobře .-)
Krásný pátek i nadcházející víkend
A.
Aničko, dík za krásný člének i odkaz. Před pár lety mi kolegině v práci řekla, proč (tehdy 4 letý) náš prcek nechodí na fotbal. Měl by dělat nějaký kroužek, sport. Nedělala, protože ho to nebavilo - prý ho tam mám dát a jen ať chodí. Toto jsem zkoušela z bruslemi. Nechtěl tam, ale choditl - byl to cca 10 týdenní kurz. Byla jsem ráda, že ho tam naučili bruslit, ale další kurz jsme již neabsolvovali. Nechtěla jsem ho zbytečně nutit. Nučil se stát na bruslích a to stačilo. Teď mu bude 7 let a chodí akorát na hasičský kroužek spolu se sestrou. Ta má ještě flétnu a kroužek v družině. Jinak nic. Známá dala dceru od 4 let na sportivní aerobik. Malá tam chodit nechtěla. Za zády jí dělala ošlivé obličeje. Prostě tam ale chodit musela. Maminka to tak chtěla. Chodí stále. Sice vyhrávají, ale každé soustředění ořve nebo tam musí být maminka. Nemyslím si, že by jí to až zas tak moc bavilo, když nedokáže být 2 dny na soustředění.
OdpovědětVymazatTaké nesnáším porovnávání, což dělá tchýně. Neustále porovnává mojí malou se synovci. Že mají lepší známky, že měl tyto a tyto známky a proč je ona nená, že malý nechce být u babi a synoveček u své babi chce být. Prostě nesnáším porovnávání. Snažím se tomu vyhnout, ale občas mi to ujede. Dceři říkám, že to není o známkách, ale o tom, co umí. Takže když má třeba trojku z angličtiny, tak to neznamená, že je blbá.
T.
Milá T. (erezo?), díky za komentář. Těší mě, že příspěvek i odkazovaný článek zaujaly. Pokud jde o ty kolegyně... ale taky kamarádky, příbuzné, známé... to mi přijde jako jedna z největších zkoušek, pokud jde o to ustát svůj postoj či názor, kterému pevně věříme - nenechat se "zblbnout" tím, co dělají "všichni" ostatní a je přeci "normální". Je někdy hodně těžké zvládnout ten pocit, že vybočuji z řady. Dříve jsem se tak snažila najít pro sebe důvody, proč neposlechnout svou intuici, vnitřní cítění a dát na to, jak to dělá většina. Nechtěla jsem si přidělávat problémy, nechtělo se mi se špatným svědomím obhajovat, vysvětlovat, proč to potřebuji jinak. Bylo to jednodušší. Jenže když tohle člověk dělá hodně dlouho, zjistí časem, že už to není on, ale jiní, kteří řídí jeho život a že v tom není ani trochu šťastný a spokojený. Stále se musím hlídat, abych se nenechala strhnout k něčemu, s čím nejsem vnitřně úplně ztotožněna, ale začíná se mi to dařit a z každé takové situace, kdy si dokážu stát za svým (aniž bych musela cokoliv obhajovat před jinými) vycházím silnější a spokojenější, i když to dočasně mohou provázet takové zvláštní nepříjemné pocity, když nahlas říkám bez obalu NE. Věřím, že pro mě je to ta správná cesta.
VymazatI ve svém okolí vidím, že se to (na můj vkus) s tou "stimulací" dětí k absolvování různých kroužků ap. přehání. Někdy si potřebují skrze děti rodiče splnit svá dávná přání, někdy to vychází z výkonového nastavení jich samotných, někdy to dělají prostě jen proto, že to tak dělají "všichni" kolem nich a je to "normální". Nechci nikomu nutit názor, že jsou pak všechny děti nešťastné, ale věřím, že se mnoho takových najde a trpí, místo toho, aby si užívaly krásného dětství se vším, co k tomu patří. Někde jsem četla, že se děti potřebují nudit, aby se uměly zabavit. Že by neměly mít zorganizovanou každou hodinu svého života (kdy nespí), ale mít prostor pro "volnou zábavu" ve vlastní režii. Já tomu docela věřím. Někdy mám sice z toho, co ty naše spolu vymyslí, oči až vzadu na krku, ale často si vymyslí tak úžasnou zábavu, jsou tak tvořiví, vynalézaví, zábavní, že ten stres s občasného "nežádaného" chování prostě dobrovolně stále podstupuju :-) Za velkou hromadou kroužků, kterými mají děti zaplněný celý den, vidím taky utahané mámy, které jsou v neustálém cvrkotu a stresu, aby děti zavedly/zavezly tam či onam... jen aby děti vzkvétaly a nerostly jako dříví v lese... My raději bereme děti do toho lesa sami. Nechceme děti dospěláky, které budou mluvit jako encyklopedie a nosit domů samé metály. Chceme DĚTI, které si budou i po letech pamatovat, co jsme spolu jako rodina dělávali, když byly malé. Chceme děti, které si umí HRÁT (i s něčím jiným než tabletem, mobilem nebo počítačem :-)) A zatím to jsou podle mě opravdu taková ta hravá děcka, jak to znám z dob svého dětství .-) Přeji tak, ať se Ti/Vám podaří ustát svůj názor v prostředí "normálnosti" a žít svůj vlastní spokojený život. A.
Aničko, to jsi napsala moc hezky a plně s tím souhlasím. :-) Ono je to mnohem jednodušší (i když je to mnohdy honička) "nastrkat" dítě do kroužků a nemuset nic vymýšlet. Povídáme si s dětmi po víkendu, co hezkého prožily... Některé nemají co říci a tak si vymýšlí, opakují to, co někdo před nimi již řekl. Je to smutné. Vaše děti mají a budou mít na co vzpomínat. Krásný den. D. :-)
VymazatDášo, děkuji za ohlas. Snad budou :-) Na mailík odpovím snad do týdne, jen co si trochu uvolním ruce - pár dnů jsem teď u realizace nových záhonů v naší obci a pak po večerech/ránech doháním rozdělané projekty nebo vypínám :-) Krásný den A.
VymazatAničko, krásně napsáno. Také se snažím, aby se děti "nudili". O víkendu a nejenom o víkendu se snažím být s dětmi co nejvíc - ať už na zahradě, na výletě nebo na procházce. Zrovna tento víkend jsme měli naplánovaný sobotní výlet do Boubínského pralesa, ale malá měla rýmu a v pátek jí nebylo nejlíp a tak jsme 7km procházku zrušili a byli celý víkend doma na zahradě. Malá říkala,že ven nepůjde, protože se bude nudit. A nenudila se ani ona ani prcek. Prcek vzal kolo a jezdil kolem baráku, pak vzal lopatku, kyblík a hrábě a šel uklízet jehličí, šišky a listí. Malá si hrála s kočárkem, hrabala listí, sebrala pár ořechů a pak si je pomocí dvou kamenů rozbíjela,loupala a jedla. Prostě se ani chvilku na zahradě nenudili.
VymazatU nás jsou max. 3 kroužky a to dva v rámci družiny. Nechci být otrokem dětských kroužků a myslím si, že ani děti netouží po tom, mít každý den nějaký kroužek. Znám spoustu dětí, které již kolem 12 či 13 let dělají sporty na vrcholové úrovně - ať už je to fotbal, hokej, judo nebo tenis. Mají 3x-4x týdně trénik. Rodiče si přes děti plní své sny. Oni nedukázali nic a tak alespoň děti něco dokážou. Ve svých dětech vidí druhého Jardu Jágra nebo ...
Vidí, že úspěšný sportovec má peníze,... Ale né všicni můžou být jako Jarda, né všichni na to mají. A to si právě někteří rodiče nedokážou přiznat.
Dnešní děti mají malinko smůlu, že prarodiče ještě pracují nebo rodiče si nepřejí, aby babičky či dědečkové děti vyzvedávali po o a věnovali jim svůj čas - a některé babičky či dědečkové ani nestojí o to, být každý den s vnoučaty. Oni cestují, studují, užívají si života. Prostě je jiná doba než před lety.
Tereza
Aničko, "vypínat" je důležité, i když v Tvém případě to asi moc často není! ;-)
VymazatTerko, díky za ohlas i za sdílení pohledu na věc:-) Já se o to nudění ani moc snažit nemusím, prostě to čas od času neplánovaně přijde a my se s tím všichni nějak vyrovnáme .-) A vypadá to, že i Tvé děti se nakonec dobře zařídily :-) S kroužky to máme podobné - zdravotnický kroužek, kroužek náboženství a orientační běh ve škole v rámci družiny (vybrala si Viki sama) a gymnastika mimo školu (skvělý tip na něj jsem dostala od jedné své klientky z okolí, líbil se mi přístup trenérů, nadhodila jsem tak doma a Viki neváhala ani minutu, tak uvidíme, jak dlouho jí to nadšení vydrží :-))
VymazatPokud jde o malé "vrcholové sportovce" - některé děti jsou opravdu velmi nadané a pokud samy touží věnovat sportu veškerý nebo téměř všechen svůj volný čas, jako máma bych je podporovala (i když bych asi stále byla trochu v pozoru, aby to nesklouzlo někam, kam si nepřeju). Otázkou je (a to si musí probrat každý sám se sebou), kdy je takový zápřah ještě skutečným zájmem samotného dítěte a když naopak nastupuje enormní zájem rodiče. Není to tedy podle mě jen otázka toho, jestli na to dítě má nebo nemá, ale i toho, zda svůj talent chce v takovém rozsahu opravdu sám rozvíjet a nebo zůstat jen "obyčejným klukem/obyčejnou holkou".
Dášo, jak se to s tím vypínáním vezme... já sice na zadku neusedím... ale pro je vypínáním třeba to, že vyrazím pracovat do zahrady, sednu k šicímu stroji, vezmu do ruky háček nebo jehlu s bavlnkou, vyrazím do hor, zajdu si zaběhat nebo jen tak se projít do přírody, něco vyfotit... nebo napsat na blog :-)... a nebo ráda čtu (pak jsem úplně "mimo" :-)... Každý den je nabitý, ale je tam alespoň v malé míře i to vypínání .-)
Vymazat