Jsou věci, které mě moc mrzí. Nerozumím tomu, kde se v nás Češích bere tolik nevraživosti, zloby, nenávisti... strachu z cizího, neznámého.
Tenhle post sdílel včera jeden z mých příbuzných na FB. Obvykle na podobné posty "druhé" strany nereaguji, dnes jsem však nemohla. Prostě to muselo ven.
Mějte si mě za "sluníčkáře", naivku, "vítače" a bůhvíco ještě... ale jako máma dvou malých dětí to tak prostě cítím a nemohu jinak.
Zdroj obrázku
Kopie postu viz níže:
Nemyslím si, že by u nás syrské děti dostaly víc než naše osiřelé děti ve stejné situaci. A k tomu možná naději na nový, snad šťastnější začátek. Jsou Češi vůbec schopni ještě nějaké empatie? Aspoň trochu - vůči někomu, kdo přišel o to nejcennější, co měl - svou mámu a tátu, sourozence? Nebo se každý zajímáme jen o to svoje a po ostatních je nám potopa? Musí se nenávist vztahovat i na děti? Měří se naše ochota pomoci tomu, kdo se nachází ve špatné situaci, jen na hranice našeho státu?.... To je jen pár z mnoha otazníků, které mě v souvislosti s tímhle postem napadají. Rozum mi to nebere a je mi to ze srdce líto :-(
V souvislosti s výše uvedeným velmi souzním s tím, co na to konto řekla ve Sněmovně paní Němcová: "Nechci používat silných slov, ale musím říci, že jestliže v roce 1938 přišel Brit do České republiky a řekl: 'Zachráním odtud děti' a zachránil jich 669, tak mi přijde tragicky smutné, že v roce 2018 je zde Slovák, předseda vlády, který říká, že o 50 dětí se naše země postarat nemůže". Záznam pak zde.
A.
Aničko, máš pravdu.Já jsem byla v šoku, když jsem o tom četla. Vím, že je u nás hodně slušných lidí,ale taky ignorantů, závistivců a zlých lidí.Nakonec o tom byl taky film Smradi.Už jsem ho viděla,ale skoukla jsem znovu a pobrečela si.Je to hrozná ostuda,ale bohužel pravda.Kdyby nebyly různé dobrovolné organizace, které přispívají na opuštěné děti nebo maminkám samoživitelkám ,tak se stát o ně moc asi nepostará.Dneska většina lidí se honí za penězi, chtějí se mít co nejlíp a pak jsou ti co nechtějí pracovat a závidí,když se má někdo lìp.Jsem zvědavá, jak to s dětmi dopadne,pŕála bych aby dobře .Martina
OdpovědětVymazatMarti, díky za komentář. Souhlasím. Jen to škatulkování mezi ty "slušné" a "ignoranty, závistivce a zlé lidi" je to, co každý vnímá odlišně. Tenhle příspěvek jsem ale nepsala s tím, že bych chtěla některé škatulkovat. Měl být odrazem mé skutečné lítosti z té situace. Můj pohled na věc. Vím, že je to jedno z témat, které lidi různých názorů nenechává klidné. Mohla jsem si ho odpustit a možná nepřijít o jednoho či dva čtenáře, kteří mě za to asi nemají rádi. Já to však musela dostat ze sebe ven. Ne zlost z toho, že mají jiní lidé odlišný názor než já, ale lítost nad tím, jakým způsobem ho podávají, jak pohrdají lidským utrpením hlásajíc to v nějakém "pseudovlasteneckém" modu. Proto, že mně upřímně zajímá, co si myslí ostatní a proč si to myslí. Bohužel odpověď na to druhé nedostávám. Proto nechápu a proto je těžké pro mě mít pro opačné postoje pochopení.
VymazatJsem proto moc ráda za názor Ály, protože je to zatím jediný člověk, od kterého jsem slyšela i důvody, proč to vidí jinak a přemýšlím o nich. Stále mě to sice nepřesvědčilo o tom, abych svůj názor změnila, ale pomáhá mi to pochopit. Moc si toho cením.
Hezký zbytek neděle A.
Těch lidí je víc a víc, je to špatné, mám kolem sebe i rodiče dětí, a ty si myslí to co slovák. je to ale strach, strach z neznáma, když je někdo jiný, bojím se ho, je to ale neznalost, kdo byl ve světě, ví že svět je dnes namíchán, i češi žijí v cizích krajích a necítí se tam uplně nejlíp, protože jsou češi....u nás jsou nejvíce nenávstiví příbuzní, kteří jsou 20 let na pracáku, takže 20 let seděj, kecaj, nadávaj, nic nedělaj. Ty se nejvíce bojí, že k nim do severních čech půjdou uprchlíci. Jelikož jsou myslivci, pořídili si na ně už i zbraně, no a pak si tam jezděte s dětma na návštěvu.....i se mnou na základku chodil syřan, dnes je to slavný architekt, měli jsme ho rádi, ale to už je 30 let, to byla spíš vzácnost.
OdpovědětVymazatDíky za komentář, asi nemá smysl se opakovat - vše už jsem napsala v reakci na Martin komentář. Hezkou neděli A.
VymazatMě Aničko mrzí, že se z toho stala politická tahanice a nejvíce věřím naší paní velvyslankyni Filipi, které situaci zná mnohem lépe a tvrdí, že pro ty děti, naprosto nezvyklé na evropský styl života, by to bylo daleko více traumatizující. Nejde o to, zda dokážeme či nedokážeme s nimi soucítit a otevřít svůj domov, ale o to, co by takové přesuny s malými dětmi učinily. Nechci polemizovat, jsem také máma a babička, ale chybí mi činnost Červeného kříže, o kterém v této záležitosti nikde není slyšet...
OdpovědětVymazatÁla
Álo, díky za názor. Politická tahanice z toho je. Ale pro mě to na věci mnoho nemění. Vidím to tak - pokud by byla v Sýrii stabilizovaná situace a doma by na lidi na každém kroku nečekala nastražená mina, byla bych pro to, aby děti zůstaly tam, kde se narodily s tím, aby se pomoc České republiky soustředila třeba na vytvoření vhodných podmínek pro jejich zajištění. O tom však rozhodně přesvědčena nejsem a proto si říkám, co je v tuto chvíli pro děti větší zlo - zda to, že sice mohou zůstat ve svém "domově" (protože, co z něj vlastně zbylo?), ale bez pomoci, potřebného zázemí, pocitu bezpečí a nebo to, že se jim pokusíme zajistit lepší podmínky pro nový život, ale daleko od domova (četla jsem, že už se dokonce v rámci iniciativy "Češi pomáhají" přihlásilo přes 50 našich rodin, které jsou připraveny dětem ze Sýrie poskytnout domov). Nejsem psycholog, takže do hlavy těch dětí nevidím, ale to ani paní Filipi (byť je to velmi vzdělaná paní znalá regionu).
VymazatS politiky (a já v té skupině vidím i velvyslance) je vždycky trochu potíž v tom, že jsou za jejich postoji více či méně skryty nějaké politické záměry. Proto mi přijde jako docela zajímavý vhled někoho mimo náš český "píseček" - jednoho z lékařů působících v nadnárodní humanitární organizaci "Lékaři bez hranic, Médecins Sans Frontières". Někoho, kdo je samotné syrské realitě hodně blízko... a myslím, že blíž než člověk sedící v kanceláři na velvyslanectví nebo dokonce v Čechách : https://www.lekari-bez-hranic.cz/clanek/blog-ze-syrie-slibil-jsem-ze-mu-syna-zachranim.
Nechci být cynik, protože jsem však na tomto světě delší dobu,mám svůj názor.Je hezké pomáhat,když je nějaká další návaznost,ale tady vidím jen jakési gesto,které není o pokračování.Nemyslím,že všude v Sýrii čekají nášlapné miny,to už by tam nezbylo z původních obyvatel nic.Souhlasím s pomocí uvnitř jejich státu,ovšem pokud bude jistota,že se dostane potřebným.
VymazatDobrý den, anonyme, své názory na svět máme všichni, ať už jsme na tomto světě jakkoliv dlouho... Ocenila bych, kdyby se za ně i ostatní podepsali. To jen na okraj.
VymazatPokud jde o to "nepokračování". A co třeba to, že se děti vychované v našich rodinách a navštěvujících naše školy začnou tak jako kterékoliv jiné odrostlé "naše" dítě starat samy o sebe - tj. začnou pracovat, založí rodinu, budou prospěšní druhým, zapojí se do veřejného života...? V tom není žádná návaznost? V čem by naopak spočívala návaznost pomoci uvnitř Sýrie?
A pokud jde o miny, nejsou jen nášlapné (jsou často nastražené na úplně obyčejných místech, kde bychom je asi těžko čekali - třeba i ve sklenici s bonbóny nebo mezi hračkami - ztratit byť jen jeden život některého z těch dětí, o něž tu jde, mi přijde jako dostatečný důvod hledat jiné řešení pro jejich ochranu než pomoc na místě. Sama s jistotě, že se v této zemi dostane vnější pomoc potřebným, příliš nevěřím.
Nejsem bezcitná, naopak mám velké sociální cítění. Pomáhám, kde se dá. Nejraději konkrétnímu člověku a útulkům. Tentokrát však souhlasím s tím, aby peníze, které náš stát do těchto zemí posílá (a nemalé), byly použity v těchto zemích k obnovení všeho potřebného. Navíc (vím pouze z medií) se nejedná o malé děti (viz ilustrační foto), ale děti prakticky dospělé ve věku 16-20 let. Tak nějak nevím, čemu věřit. Vím však jedno, nechci, aby mým dětem tyhle "malé děti" jednou ublížily, tak jako se to nyní děje v ostatních zemích. V prvé řadě musí náš stát hradit léčbu vážně nemocným dětem i dospělým lidem, což se neděje. Právě proto pomáhám a vím to. A mohu vás ubezpečit, že Češi mají dost empatie, minimálně ti, co jsou moji přátelé. Přeji hezké podzimní dny.
OdpovědětVymazatDobrý den, Pavlo, děkuji za komentář. Nemyslím si, že je bez citu každý člověk, který to vidí jinak než já.
VymazatMůj postoj, který jsem zde prezentovala, je reakcí na FB sdílený post, kterých teď kolují v různých variacích po sociálních sítích hromady. To ten ve mně ten dojem neempatie a nenávisti silně vyvolává. Odhlédnu-li od gramatiky autora postu, tak především způsobem podání. Vnímám ho jako pohrdání lidským trápením jen proto, že někdo nemá rád migranty.
Vím, že mezi těmi sirotky měly být děti různého věku, tedy i starší děti, nemám však informace o tom, že by mělo jít pouze o "prakticky dospělé ve věku 16 - 20 let). I když si ani tak nedovedu představit, že bych v šestnácti ztratila oba své rodiče a zůstala sama (předpokládám, že u sirotků s fungujícím širším příbuzenstvem by se o přesunu do jiné země vůbec neuvažovalo). Ve svých šestnácti jsem opravdu byla ještě dítě, snažící se o sebeprosazení, ale stále jenom dítě.
Nikdo z nás si nepřeje, aby bylo našim dětem ublíženo. Na druhou stranu dělat teroristu z každého neevropana, který vstoupí do naší země, mi přijde přitažené za vlasy.
Vnímám obrovské problémy s migrací v jiných zemích. Ale pokud svou pozornost budu soustředit jen na to zlo (podporováno často některými jednostranně zaměřenými médii), uvidím jen samé zlo. Takhle funguje náš mozek. Z tisíců podnětů, které se k nám z okolí dostávají, si vybírá a ukládá právě to, nač jsme se rozhodli soustředit.
A myslím, že o to tady té "druhé" straně jde. Vyvolat paniku, strach... nenávist. V takovém prostředí se škodí mnohem snadněji.
V naší zemi už nyní žijí cizinci z odlišných kultur a v globále z nich nikdo neměl strach. Splnili podmínky k tomu, aby zde mohli žít a pracovat a žijí si dál svůj život. Řada z nich pracovala a pracuje i jako lékaři. Víte o nich? Máte z nich strach? Jak se u nás teď musí cítit?
Neběhám po světě s transparentem "přijměte migranty". Souhlasím s tím, že pomoc má být poskytována především v zemi, kde je potřeba. Na druhou stranu jsem přesvědčena, že zde musí zůstat zachován prostor i pro situace, kdy bude umožněno lidem z takových zemí u nás žít a pracovat. Ne všem, ve velmi omezeném množství, za jasně daných podmínek, které je třeba dobře nastavit. A v tomto prostoru vidím třeba i ty sirotky.
Výše uvedené nepopírá potřebu řešit vlastní národní potřeby - třeba pomoc vážně nemocným. Ráda bych se ale mýlila v tom, že to teď není jen pouhý argument některých našich politiků k tomu, proč nepomoci i jiným. A že se opravdu zasadí o to, aby se v té věci skutečně hnulo něco k lepšímu.
Ubezpečení o empatii nás Čechů nepotřebuji. Byla to řečnická otázka a každý nechť si na ni odpoví sám za sebe a podle svého svědomí. To byl můj hlavní cíl. A vedle toho jsem doufala, že se snad od svých případných názorových oponentů dozvím něco víc o jejich "proč". Děkuji za to.
Také hezké podzimní dny
A.