... je názvem mladého blogu maminky, která v něm sdílí svůj smutný životní příběh rodiče, jenž přišel nešťastnou náhodou o svou 14měsíční holčičku, ale i zkušenosti s úřadováním, které je s touto událostí spojeno.
Zdroj obrázku: www.pixabay.com
Blog, ke kterému jsem se včera náhodou dostala skrze jeden facebookový příspěvek mé bývalé kolegyně a psycholožky v jedné osobě, se mě hluboce dotkl a vyvolal i mnoho otázek k přemýšlení.
Aničko, přečetla jsem to s přestávkama, ale komentovat jsem sílu nenašla. děkuji za to, že jsi mě tam přivedla. ano, jak píšeš, člověk si někdy neuvědomuje co má a bereme věci tak samozřejmě.................
OdpovědětVymazatMajka
Majko, děkuji za komentář. Já tu smutnou zpověď brala osobně jako poselství jedné nešťastné mámy ostatním.
VymazatČasto si stěžujeme na tohle a pak zase na něco jiného a málo se těšíme z každodenních "drobností", které považujeme za samozřejmost.
Před pár dny jsem četla v jednom článku zajímavou věc k zamyšlení, která výše uvedené ještě lépe rozvíjí... Autor ji uvedl příkladem - když se někoho zeptáte: "Ahoj, jak se máš?", odpoví obvykle "Dobře." Jednou však autora překvapil člověk, který odpověděl na stejný dotaz: "Mám se FANTASTICKY." Každý z nás se obvykle po takové odpovědi začne pídit po tom, co tak významného se v životě dotázaného člověka událo, že odpovídá právě takto... a i autor článku se samozřejmě zeptal. Dostalo se mu odpovědi, která nutí k zamyšlení "Ne, nic nového se nestalo. Jsem zdravý. Moje rodina taky. Žiju ve svobodné zemi. Nemám tedy důvod být nešťastný. ... Proto se mám FANTASTICKY." Fakticky na tom nebyl o nic lépe než autor článku a mnoho dalších a přesto se cítil nesrovnatelně lépe než ostatní okolo něj. Rozdíl byl pouze v jeho postoji a volbě slov. To je to vnímání důležitého a nedůležitého. Je třeba si to jen neustále připomínat .-)
Právě jsem se k tobě Aničko vrátila po přečtení výše uvedeného blogu. Jako máma tří dětí (i když už dnes dospělých) jsem velmi soucítila. Není nic horšího, než když rodiče se musí rozloučit se svými dětmi. Hodně mne výpověď té maminky zasáhla a myslím, že dělá dobře, že svou bolest vypíše...
OdpovědětVymazatDíky za odkaz.
Ála
Álo, moc děkuji a naprosto s Tebou souhlasím - určitě je fajn, že se "polomáma" ze svého trápení a bolesti vypíše. To dobré, co z toho vzejde, má dosah nejen na ni samotnou, ale na spoustu dalších... Krásný večer A.
VymazatBlog jsem přečetla, i když jsem přes slzy skoro neviděla. Děkuji, že jste uvedla ten odkaz.
OdpovědětVymazatPavlo, děkuji za reakci, jsem ráda, stejně jako mě, i Vám sdílení tohoto příběhu něco přinesl. Hezký večer A.
VymazatKrásný den Aničko, děkuji za odkaz, celý jsem ho přečetla, nic komentovat jsem neměla sílu..., brečela jsem, Mám tři děti a neumím a ani nechci si představit..., musíme si vážit každého dne, okamžiku, nebrat vše jen tak samozřejmě. Krásný den Veronika
OdpovědětVymazatVeroniko, díky za ohlas. Jsem s Vámi zajedno, jen na to pamatovat :-) Hezký večer A.
VymazatAničko, díky za odkaz na tento blog. Přečetla jsem všechny články, je to velmi silný příběh, já sice ještě žádné děti nemám, ale i tak mně to velmi zasáhlo a rozesmutnilo... Člověk si skutečně musí vážit každé chvilky, kterou v životě prožívá, protože nikdy neví, co se může přihodit. :( Posílám "polomámě" spoustu sil...
OdpovědětVymazatLucko, moc děkuji za komentář zde i na povzbudivá slova na blogu "Polomámy". Hezký večer A.
VymazatAničko, děkuji za odkaz, velmi smutné a bolestné, tohle žádná maminka nechce zažít v jakémkoliv věku dítěte. Vážím si každého dne s rodinou, se svými dětmi. Určitě je dobře, že o tom tato maminka píše, pro ni i pro čtenáře, moc na ni myslím. Petra
OdpovědětVymazatPetro, moc děkuji. Věřím, že vědomí, že na ni myslí tolik dalších lidí, by jí mohlo být alespoň malou útěchou v těžkém období, kterým si prochází. Hezký večer A.
VymazatAničko, moc smutný příběh, bohužel i takové život přináší ....Mamince a její rodině přeji hodně sil do dalšího života... D.
OdpovědětVymazatDášo, přináší a přesto nás to pokaždé tolik zasáhne, byť jde o člověka, kterého jsme nikdy neviděli.
VymazatSnažím se v té smutné zpovědi hledat něco pozitivního a možná to i podvědomě vložila do svých slov sama "Polomáma"... pro sebe jsem to tam určitě našla a měla jsem pocit, že by mohli najít i další. I to byl jeden z důvodů, proč jsem jí věnovala prostor zde na blogu. Krásný večer A.
Aničko, já četla jen první článek na víc jsem neměla. Je hrozné, když máma přijde o dítě ať už narozené či nenarozená.
OdpovědětVymazatJá mám zkušenost s tím druhým. O první jsem přišli ve 20 týdnu těhotenství. Hrozně nás to zasáhlo, nečekali jsem něco takového. Vše až do osudného dne bylo ok, pak se něco stalo, nikdo nevěděl co a náhle šlo o život mě. Nejdřív jsem si říkala, proč zrovna já, proč my. Pak mi jedna starší paní na pokoji vyprávěla příběh svého syna. Čekali dítě, které se i narodilo, ale vinou maminky, která nechtěla syna budit mají dítě postižené. Praskla jí voda a ona místo, aby ho vzbudila a jeli do porodnice, tak čekala až se vyspí a pak jeli. Přijeli pozdě - jak se to vezme - dítě se ,jim sice narodilo, ale je postišené nemělo dostatek kyslíku. Kdyby jeli hned, tak měli krásné zravé dítě. Milují ho, ale ....
Tak nějak jsem se potom utěšovala, že to tak asi mělo být neb nám potom řekli, že dítě mělo vrozenou vadu - byla by nutná operece a kdo ví, zda by někdy chodilo. Přitom na ultrazvuku vypadalo vše OK a i testy byly v pořádku. Příroda to ale vyřešila po svém. Sice tehdy pro nás krutě, ale asi to tak mělo být. Teď máme 2 krásné zdravé děti a já děkuji každý den ( i když mě zlobí jako každé děti) za to, že je mám a že se narodili zdravé.
Je to už dávno, ale stále to mám v sobě.
Milá (anonymní) čtenářko, díky moc za komentář i sdílení osobní zkušenosti. Myslím si, že bolest "polomámy" je o to větší, že její Trišce nic nechybělo a byla zdravá. Myslím na ně každý den ode dne, co jsem si přečetla až dokonce celý její příběh, povídala jsem o Trišce i našim dětem, protože mne viděly velmi smutnou a zajímaly se, co se stalo.
Vymazat