Vystoupit (ještě víc) z komfortní zóny...

... tak bych mohla shrnout své letošní novoroční předsevzetí. Ne, že bych si nějaká letos dávala, ale když se tak ohlížím za sebou a přemýšlím, co mi uplynulý rok dobrého přinesl, zatoulám se často myšlenkami i k tomu, co mne asi čeká v tom letošním a začnu si přát. Pokud by tedy nějaká předsevzetí (zatím ve fází mých postupně se vynořujících se přání) byla, asi by se dala většina z nich schovat do výše uvedené kategorie. 

Zdroj obrázku

Vánoce mi přinesly mnoho času ke čtení, ale i úvahám a přemýšlení. Už dlouho jsem necítila takové "pnutí", takové kreativní "bouření mozku", mám pocit, že mi mozkové závity jedou na plné obrátky a musí se každou chvíli zavařit, protože nevím, jak mám hlavu "vypnout". 

Je to asi i hlavní důvod toho, proč už skoro týden nemůžu dobře spát, usínám až kolem jedné ráno (tento příspěvek jsem začala psát kolem čtvrt na dvě ráno), a i pak se až do rána ještě několikrát probudím. Takové noci občas mívám a vím, že bývají na druhou nejplodnější, pokud jde o nápady, ale ještě nikdy se mi nestalo, že by to bylo tolik dní po sobě. 

Můj zápisník zaplnilo mnoho nových poznámek, postřehů, nápadů... Řada pocitů, dojmů, domněnek jako by se těmito Vánocemi potvrdila a propojila v jedno velké procitnutí, v jedno velké prozření. Těžko se to popisuje slovy (a dost možná si po přečtení tohoto příspěvku budete myslet, že jsem se o těchto Vánocích asi pomátla na rozumu :-)), ale cítím, že jsem letos připravena udělat velkou věc, možná převrátit dosavadní život vzhůru nohama, jen zatím vnímám pouhé obrysy toho, co se ve mně chystá... :-) A každým dnem se dovídám víc.

Jsem víc než kdy dřív přesvědčena, že všechno, co jsem prožila v předchozím roce i v těch, které přišly před ním, dává ještě větší smysl. Že to vše ještě více zúročím v roce letošním. Těším se, i když podvědomě tuším, že budu zdolávat nové výzvy, protože si přeji ještě víc vystoupit ze své komfortní zóny. A protože vím, že bez toho zůstanu stát na místě.

Co že je ta komfortní zóna? Komfortní zónu bychom si mohli představit jako takovou bezpečnou „bublinu” v našich hlavách, ve které setrváváme, protože je nám v ní dobře a nic nám nehrozí. Za hranicemi komfortní zóny na nás číhá neznámo spojené s rizikem. Každý z nás má své vnitřní hranice, v jejichž rámci se cítí příjemně, pohodlně a bezpečně. A každý z nás má tyto hranice někde jinde a mohou se člověk od člověka velmi výrazně lišit. Co je pro jednoho "komfort", může vnímat jiný jako výrazný "diskomfort" a naopak. 

Někdy však dospějeme k názoru, že lpíme na vztazích, které se přežily, že zůstáváme v zaměstnání, ve kterém nejsme spokojeni, dodržujeme zvyklosti, které přestávají dávat smysl, hledáme výmluvy místo toho, abychom hledali řešení... zkrátka a dobře nechceme měnit zaběhaný způsob života a myšlení. 

Život jde ale stále dál a žádá si změny. V souvislosti s tím se mi vybavuje jeden citát, který říká: "Je lepší litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali." Škoda jen, že na to často přicházíme příliš pozdě.

Možná už jste něco slyšeli o Američance Bronnie Ware, která na základě svých dlouholetých zkušeností s umírajícími lidmi napsala knihu "Čeho na smrtelné posteli lidé nejvíce litují". Zmiňuje se v ní o pěti nejčastějších věcech, které by při druhé šanci umírající lidé změnili, aby své životy skutečně prožili, nikoliv přežili.

Podařilo se mi najít stručný výtah v tomto webovém článku. A při tom pátrání jsem objevila ještě jeden velmi pěkný na stejné téma.

A ještě jeden vtip z kategorie černý humor si na závěr nemohu odpustit: "Proč myslíte, že nejbohatším místem na naší planetě je právě hřbitov? Najdeme tam totiž vynálezy, o kterých jsme nikdy neslyšeli, nápady a sny, které se nikdy nestaly skutečností a také naděje a touhy, podle kterých nikdo nikdy nejednal."

Jsem zvědavá, co vy na to .-)

Krásný den

A.