Trochu komplikovaný vztah...

... máme u nás doma k houbám a jejich konzumaci.

Já vyrostla v houbařské rodině. Na hřiby se vyjíždělo do hor při každé vhodné příležitosti - s našima, ale snad ještě víc s babičkou a dědou. Vzpomínky na houbařské výlety patří mezi mé nejkrásnější z dětství. 

To vstávání ještě za tmy, abychom byli pod kopcem v ten pravý čas. Dostatečné zásoby babiččina čaje s domácím ovocným sirupem ve flaškách od octa. Babiččiny "dušičkové" housky na svačinu se zapečenými klobáskami uvnitř. Samotné houbaření v lesích..... 

A pak ty hromady hřibů, ze kterých se pak první týden dělala smaženice, houbová polévka, houbová omáčka... bylo to pro mě utrpení :-) Já jediná v rodině hřiby neměla ráda! Jenže v době mého dětství si nikdo vybírat u jídla nemohl (alespoň u nás doma ne)... takže jsem hřiby ze všech jídel pracně zkoušela separovat a házet do talíře o tři roky mladší ségře, která je pak jedla za mě :-)

Bylo to velmi schizofrenní. Jak já to sbírání hřibů milovala, jak ráda jsem si k nim čichala a užívala si jejich nádherného aroma a vůně. Ale když jsem se je pokusila jíst, žaludek se vzpíral.

Zato můj muž pochází z nehoubařské rodiny. Hřiby se u nich nejedly a tudíž nesbíraly. Hřibům nevěřil a viděl na nich jen samá negativa.

Vypadalo to tedy, že jsme se v tomto ohledu více než našli. Po hřibech jsme dlouhá léta ani neštěkli :-)

Jenže já si časem ke konzumaci hřibů přeci jen našla cestu. Bez problémů se vypořádám se žampióny a v podstatě i všemi "tvrdými" hříbky, které se při tepelné úpravě nerozpliznou do takového toho typického "slizoidního" tvaru :-) Taky si ráda pochutnám na sušených hříbcích v polévce či zelňačce (ty mi nevadily ani jako dítěti). Viki to má podobně. Jirka se s mužem hříbkům vzpírali, ale když jsem jim párkrát žampiónky v polévce rozmixovala, zblajzli jí na posezení :-) 

Žampiónky nám rostou i na zahradě. Děti mi je pořád nosí a chtějí pokaždé, abych jim z nich udělala polévku :-) 

Tento rok však přišel další velký zlom. Ve sváteční páteční den jsme se vydali na naši první rodinnou houbařskou túru (...kterou navrhl můj muž! Doteď jsem z toho paf :-)). Jen na chvilku, kousek od přehrady Šance, otestovat, jak nám to půjde.

Vyzbrojeni novým proutěným košíkem, nožíkem, po manželově strýci zděděným kapesním atlasem hub a mými slábnoucími vzpomínkami na sbírané hřiby z dob mého dětství :-) Atlas jsme nakonec nepoužili. Potkali jsme tři druhy hřibů, které jsem podle svých vzpomínek identifikovala jako "bezpečně" jedlé a ty jsme pak vzali domů. Byla jich sice jen malinká hromádka, ale na pocitu důležitosti nám to nevzalo ani kousek :-)

Tenhle kousek jsme nechali v lese :-) Ale na fotce mu to sluší, viďte? :-)

Po návratu domů jsem volala naši "rodinnou mykologickou poradnu" (tj. mého taťku, který se evidentně dobře bavil, ale předběžně mi potvrdil správnost výběru) a když nás druhý den s mamkou navštívili, dal mi finálně zelenou, abych je i nasušila :-)

Nevěřila bych, jak to naše první houbaření všechny chytne. Byl to nádherný výlet, snad přijdou i další stejně pěkné :-) Jaký vztah pojí k houbám a houbaření vás?

Krásný poslední zářijový den

A.

Zorientovat se...

... v přírodě podle mapky a trochu se u toho hýbat zkoušíme už pár měsíců díky Viktorčině volbě školního kroužku orientačního běhu.

Když s tím přišla poprvé, říkala jsem si, že to vůbec není špatný nápad, že se alespoň trochu proběhneme v přírodě. V kroužku se totiž učí především práci s mapou, praktické tréninky v terénu pak probíhají na různých místech v okolí hromadně s celým sportovním klubem Frýdek-Místek, kam spadá i náš prženský kroužek. Jsem moc ráda, že jej u nás jedna paní učitelka rozjela.

Netušila jsem však, že ze začátku to víc než o běhu bude právě o té práci s mapkou v terénu :-) Ono se totiž běhá podle trochu jiných map, než těch, se kterými chodíme jako turisté po horách. Jsou více detailní, tedy i v jiném měřítku. A také značení je odlišné (třeba lesy nejsou zakresleny zelenou, ale bílou barvou a naopak průseky v lesích jsou zelené... :-)), nebo neznámé - existuje mnoho specifických značek, které se běžně v mapách nepoužívají. Takže to může za začátku docela mást. Obzvlášť, když neprojdete žádnou nalejvárnou o tom "co je co" a Viki neporadí, protože "to jsme se ještě neučili" :-))

Ještě se trochu hledáme v "systému" všech různých kategorií, soutěží i tréninků. Ale musím říct, že i když byl můj muž z počátku proti (někdy mi přijde, že není v širokém okolí většího specialisty na prorokování pesimistických scénářů událostí, které jsou před námi :-)), tak teď to chytlo i jeho a na včerejším posledním tréninku v Hukvaldech si to vyloženě užíval... a to navzdory tomu, že byl celý trénink situován do velkého kopce naproti hradu Hukvaldy :-) 

Já si zase trochu vynahradila ranní běžecký výpadek a trochu se odreagovala (akorát jsem neměla s sebou led, takže se na mou z poloviny opuchlou tvář po středeční extrakci dolní osmičky někteří dívali s velkým zaujetím :-)) Lítosti však nebylo třeba, větší problémy než s pohybem jsem měla s příjmem potravy... tou tekutou a kašovitou jsem se nějak nemohla dostatečně nasytit... ale když je opravdu hlad, tak si člověk vždycky nakonec nějak poradí, bolest nebolest :-) 

Jestli je na tomhle sportu něco opravdu fajn, tak je to fakt, že jej může dělat společně celá rodina :-) Jedna začátečnická kategorie je totiž určena pro dítě s rodičem (no a my si to ještě při trénincích upravili a s mapkou dohromady chodíme 2 děti + 2 rodiče :-) Navíc se zase dostaneme do přírody a poznáme místa, která bychom jinak nenavštívili.

Děti to i díky tomu baví. Samy by se zatím v lese dozajista ztratily a jak je znám, rychle by ten sport při prvních takových neúspěších vzdaly. Ale máme spoustu času trénovat a třeba jednou vyběhneme ze startu do terénu každý zvlášť a potkáme se až v cíli .-)

Pro nás je to zase takové malinké překročení zóny pohodlí - pro mě, že jsem se nedala mužem odradit a s Viki to sama před rokem rozjela, pro muže, že se nakonec nechal po několika trénincích přemluvit a začal letos chodit s námi i s Jirkou, pro Viki, že se rozhodla zůstat, i když si ještě sama s mapou neporadí, když má takovou mohutnou rodinnou oporu a pro Jirku? Ten do toho vklouzl s námi, ani neví jak :-)))

Krásný zbytek svátečního dne

A.

Věřím...

... tak, jak jsem si nikdy nedovedla představit, že budu. Cesta k víře v naši duši, v to, že po fyzické smrti všechno nekončí, ale pokračuje dále a v existenci něčeho vyššího, co nás všechny daleko přesahuje..., mi trvala téměř 40 let.

Nedokážu teď s úplnou přesností určit ten konkrétní moment v minulosti, který u mne ten obrat spustil, ale jsem si jista, že se něco trvale změnilo.

A ani dnes vlastně nedokážu přesně definovat svou víru. Vím, že nejsem ani katolík, ani evangelík, ani buddhista, ani hinduista... Ale z toho, co jsem si za poslední měsíce přečetla, jsem vyvodila, že věřící jsem. 

A taky to, jak jsou si velká moudra různých náboženství moc blízká. Že by náhoda? .-) A nebo univerzální vesmírné know-how, které kdysi vzniklo a skrze různé smrtelníky (různého zaměření) bylo předáváno dalším pokolením dále, aby se nezapomnělo?  

Tak si říkám... nevěříme vlastně všichni v totéž, v něco, co je jen zabaleno do jiného "obalu"?

"Univerzální návod k použití pro spojený život?"

Protože spokojený život = naplněný život. 

A naplněný = vyplněný maximálně smysluplně. 

A smysluplně naplním život pouze tehdy, objevím-li a následně se věnuji tomu, proč jsem právě já teď a tady. 

Protože to není náhoda :-)

Možná oceníte stejně jako já několik krásných knih, které vám v souvislosti s výše uvedeným pomohou najít odpovědi na otázky o smyslu života, životním štěstí, víře, vztazích mezi lidmi... nebo jen otevřou nové, nepoznané obzory či přinesou jiný vhled do věci.

Všechny vřele doporučuji.

A třeba se někdy alespoň u některých krátce zastavím ve svých dalších příspěvcích :-)

• Bůh chodí po světě vždycky inkognito - Laurent Gounelle
• Muž, který chtěl být šťastný - Laurent Gounelle
• A objevíš poklad, který v tobě dřímá - Laurent Gounelle
  (k otázce víry asi řekne nejvíce)
• Den, kdy jsem se naučil žít - Laurent Gounelle
• 100 nejkratších cest k tobě aneb příběh duše - Petr Casanova
• Po smrti se probudit - Rajiv Parti, Paul Perry
• Moje milá smrti - Veronika Hurdová

Další přidám, až dočtu .-)

Krásný den

A.

Poměrně dost mimo svou zónu komfortu...

... se dnes odpoledne ocitnu, až budu sedět na zubařském křesle.

Už několik let před sebou tlačím rozhodnutí o extrakci zubů moudrosti.

Dvě horní osmičky už vyrostly, spodní dvě se s přestávkami stále prořezávají.

Jisté je, že nerostou správně a není na ně dost místa. I další slova své paní zubařky beru vážně, opravdu se mi čistí špatně a opravdu bych pak nechtěla přijít i o sedmičky...

Dneska tedy první zub (to by mě zajímalo, který to nakonec bude, já se v tom značení na žádance nevyznám :-))... a když to zvládnu, tak pak postupně i ty zbývající tři. Třeba se se všemi zvládnu rozloučit ještě letos, kdo ví :-)

Neměla jsem to dělat, ale už se stalo. Začala jsem si včera číst o zkušenostech ostatních... Takže jsem dokonale vytřepaná jako ratlík. 

Není to jediný nepříjemný "zákrok", který v posledních pár dnech podstupuji (o zážitku s opakovaným vyjímáním nitroděložního tělíska v rozmezí dvou dnů se tady ale rozepisovat nebudu .-)), muž už si proto ze mě utahuje, že tu bolest a utrpení snad vyhledávám :-) 

Pravda je, že když jsem zvládla překonat jedno, dodalo mi to odvahy i do dalšího. Tak jdu zase do toho!

Tak mi prosím držte pěsti, ať je to bez komplikací a rychle. Já vám po tom za to vložím jednu buldočí fotku, ať je trochu veseleji :-)

Mějte krásný den (dnešní ráno bylo hodně mrazivé... když jsem v 5,45 vybíhala z domu, byl u nás jeden stupeň nad nulou... to je rovnou z léta do zimy..., tak snad nás ten obrovský teplotní propad neskolí k zemi... i když co si budu stěžovat, má ústa to po dnešku určitě ocení víc než pařáky z minulého týdne .-))

A.

PS: a budu ráda za tipy na chutnou rekonvalescenční kašovitou a tekutou stravu :-)

Dočkala jsem se...

... a můj keramický "džbáneček" na výrobu kvašené zeleniny konečně dorazil :-)))

O mém vztahu k ní jsem se už vypsala zde a zde .-)

Tak vzhůru do boje proti všem bacilům, které si na nás zatím jen brousí zoubky! 

Mějte se fajn.

A.

PS: No a teď se jdu poohlédnout po nějakém pěkném udělátku na odběr doma vyrobeného biopaliva, než se nám ty bakterie mléčného kvašení ve střevech pěkně zabydlí... :-)))

Ladím...

... na podzimní strunu :-)

Po tom mega velkém třídění nejen v šatníku v něm teď nacházím samé skvosty :-))) Na volánky si zas tak moc nepotrpím, u oblečení mám nejraději jednoduché linie. Za to si užívám barev a korálků, náramků a náušnic mám i po tom velkém třídění tolik, že bych s nimi mohla zásobit široké okolí :-)

Mějte krásný den

A.

PS: prosím nemohli byste mi poradit, jak u profilového obrázku na blogu zajistit, aby se nedeformoval?

Dala jsem to!

Juch, juch :-) Ostravský čtvrtmaraton mám úspěšně za sebou, davy dalších běžců mě vyhecovaly k rychlejšímu než obvyklému tempu, takže mám osobáček a určitě jsem nedoběhla poslední, to byly mé cíle pro letošní ročník ... vedle toho asi nejdůležitějšího - sebrat odvahu a přihlásit se :-) 

Další má komfortní zóna tak byla zdolána a je úžasné cítit ten obrovský nával pozitivní energie... Endorfiny fungují přesně, jak mají .-)

Zaběhly si i děti - Jiříček 300 m (start i samotný závod jsem stihla, najdete nás na fotce? .-)) a Viktorka 666 m (to už jsem bohužel čekala na svůj start).

A tatínek nám dělal oporu ze zálohy - zatímco byla maminka na trati, vyrazily děti s tatínkem po svých závodech do cukrárny... Se mnou by je čekala jen mrkev :-)))

Krásný zbytek neděle

A.

PS: Dodatečná poznámka 24.9. - Tak jsou na světě výsledkové listiny z RunFestu v Ostravě...Doběhla jsem 14. ze 108 běžících žen na včerejším čtvrtmaratonu 😍 To překonalo veškerá má očekávání :-) Jsem šťastná jako blecha (tak blechu jsem nenašla, ale koník taky dobrý) 🦗 A i naše "netrénované" děti měly moc hezká umístění ve svých skupinách. Naše letošní rodinné dobývání beskydských tisícovek určitě přineslo své ovoce. Je to pro nás velké povzbuzení a motivace i do budoucna :-)

Hlavně v tom musí být ale pořád ta radost a ne jen honění se za výkonem, jako dřív. Nebudu předstírat, že to pro mne nic neznamená, když znamená. Ale i kdybych skončila předposlední, nebo klidně i poslední, ale s malinko lepším výsledkem, než běhám při trénincích, tak bych měla obrovskou radost, že jsem zvítězila sama nad sebou a svým strachem se do něčeho takového pustit. Letošní rok pojímám jako vystupování ze svých komfortních zón... a každé takové překonání (nejen ve sportu, práci, ale obecně) mě neskutečně dobije. Stojí to za to :-)

Už klepe na dveře...

Na první podzimní den mám v plánu jiné radosti (třeba se zítra potkám na trati RunFestu s některými ostravskými? 😉), takže letošní podzimní věnec ke vchodovým dveřím se dostal na pořad dne už teď :-)

V duchu "co garáž, dům a zahrada daly"... a takové jsou někdy ty úplně nejlepší.

Krásný poslední letní den a nádherný podzim všem🍁

A.

Když srdce (mámy) pláče...

Jsou věci, které mě moc mrzí. Nerozumím tomu, kde se v nás Češích bere tolik nevraživosti, zloby, nenávisti... strachu z cizího, neznámého.

Tenhle post sdílel včera jeden z mých příbuzných na FB. Obvykle na podobné posty "druhé" strany nereaguji, dnes jsem však nemohla. Prostě to muselo ven.

Mějte si mě za "sluníčkáře", naivku, "vítače" a bůhvíco ještě... ale jako máma dvou malých dětí to tak prostě cítím a nemohu jinak.

Zdroj obrázku



Kopie postu viz níže:

Nemyslím si, že by u nás syrské děti dostaly víc než naše osiřelé děti ve stejné situaci. A k tomu možná naději na nový, snad šťastnější začátek. Jsou Češi vůbec schopni ještě nějaké empatie? Aspoň trochu - vůči někomu, kdo přišel o to nejcennější, co měl - svou mámu a tátu, sourozence? Nebo se každý zajímáme jen o to svoje a po ostatních je nám potopa? Musí se nenávist vztahovat i na děti? Měří se naše ochota pomoci tomu, kdo se nachází ve špatné situaci, jen na hranice našeho státu?.... To je jen pár z mnoha otazníků, které mě v souvislosti s tímhle postem napadají. Rozum mi to nebere a je mi to ze srdce líto :-(

V souvislosti s výše uvedeným velmi souzním s tím, co na to konto řekla ve Sněmovně paní Němcová: "Nechci používat silných slov, ale musím říci, že jestliže v roce 1938 přišel Brit do České republiky a řekl: 'Zachráním odtud děti' a zachránil jich 669, tak mi přijde tragicky smutné, že v roce 2018 je zde Slovák, předseda vlády, který říká, že o 50 dětí se naše země postarat nemůže". Záznam pak zde.

A.

Do beskydských kopců...

... jsme se dnes zase po malé pauzičce vydali, abychom dočerpali pozitivní energii do příštího pracovního týdne. A taky dobyli další z našich plánovaných beskydských tisícovek... protože ať je trasa jakkoliv náročná, horská turistika nás v tomto ohledu ještě nikdy nezklamala .-)

Z Papežova po zčásti neznačené trase na vrchol Zimný (1080 m.n.m) ležící na trase ke královně Beskyd.

A fajně zase bylo :-)

Mějte krásný zbytek neděle

A.

PS: houby nesbíráme (s výjimkou žampiónů, které nám rostou na zahradě), ale s houbaři se teď v lesích doslova roztrhl pytel :-) 

Dotříděno...

... ještě úplně nemám. Ale už toho u nás mnoho nezbývá, co by za posledních 14 dnů neprošlo mým velkým třídícím procesem, který zatím u nás neměl obdoby :-) 

Do našeho nejbližšího charitativního obchůdku už jezdím jako stará známá a prodavačky, když mě zase vidí s dalšími balíky a krabicemi plných věcí, mají úsměv od ucha k uchu :-))

Doma už ale zbývají jen složky s dokumenty na počítači (maily jsem úspěšně zvládla po zhruba dvou hodinách intenzivního třídění včera :-)) a možná ještě znovu projdu šicí potřeby... protože i když je probírám poměrně pravidelně, něco mi po zkušenostech posledních dnů říká, že tam na mě možná ještě čeká nejedno překvapení .-)

U mailové pošty bych se možná ještě krátce zastavila a pokud byste měli chuť uvolnit si trochu poštovní schránku taky, tak přidám i několik rad, které se vám možná budou hodit.

Čas od času mailovou poštu třídím a přináší mi to pak vždy velkou úlevu i radost. Jejich neřízené množství mě odvádí od práce, emaily mě rozptylují a jejich čtení, ale i samotné třídění mi pak seberou hodně času, který bych mohla věnovat něčemu smysluplnějšímu.

Tuhle proceduru je ale třeba čas od času podstoupit, protože naše záliby a oblasti zájmu se časem mění. To, co nás zajímalo před pár měsíci, nahradilo něco jiného a nemá tedy smysl zatěžovat se informacemi, o které již nestojíme.

1. V první řadě se zamysleme nad hodnotou obsahu mailů, které do schránky dostáváme. Důležité je to zejména u nejrůznějších newsletterů, ale i jiných více či méně pravidelných infomailů, k jejichž odběru jste se dříve přihlásili. Proč je odebíráme, můžeme si dané informace zjistit i jiným, rychle dostupným způsobem? Souvisí téma emailů s naším dlouhodobým směřováním, oblastmi zájmu? Vytvoříme si tak pomyslné síto, přes které si pak následně "přesejeme" došlou poštu ve schránce.

2. Abychom mohli "přesívat", potřebujeme vědět jak. Každé zaslané obchodní sdělení (i to, které se tak na první pohled nejeví), musí obsahovat informaci o tom, jak odběr e-mailů z daného zdroje odhlásit. Velmi často je to větička, kterou najdeme napsanou úplně malinkým písmem na konci zaslaného emailu s proklikem "odhlásit", stačí jen kurzorem najet na dané místo a potvrdit. Dnes už méně se můžeme setkat s tím, že nás autor mailu přímo vyzve, abychom v předmětu mailu zaslaného jako odpověď uvedli text "nechci odebírat" ap. Některé zasílání emailů je nutno odhlásit v uživatelském nastavení určité webové stránky, jejíž jsme se stali členy. A občas prostě musíme napsat autorovi emailu sami, že už si nepřejeme další emaily zasílat a jeho povinností je se v budoucnu takového jednání zdržet. Podobně bychom měli přistupovat i k "řetězovým" mailům našich známých. Slušné odmítnutí skutečné přátelství nenaruší! .-)

3. Velkým pomocníkem při třídění emailové pošty může být poctivé označování Spamů, které pak poštovní server automaticky zařadí do zvláštní složky mimo doručenou poštu k přečtení a po zpravidla 15 - 30 dnech automaticky odstraní sám.

Třídění v tomto týdnu mi přineslo jeden pro mě osobně hodně velký AHA moment. Něco, co jsem si dříve nepřipouštěla... nebo možná nechtěla připustit.

Když jsem třídila "suché potraviny" a následně léčiva, objevila jsem v nich opravdu mnoho věcí, jejichž expirační doba se datuje opravdu hodně let zpátky.

Přemýšlela jsem, kolik odpadu takto naše (i mnoho dalších) domácností každý rok vyprodukuje. 

Jak moc se nakupuje "do zásoby" a jak v tom množství všeho nakonec ztrácíme přehled o tom, co už doma je a přikupujeme tak další a další zásoby. 

Je to jako začarovaný kruh, ze kterého není při výše uvedeném přístupu k věci jednoduché cesty ven.

Když se zdraží tu máslo, tu pečivo, nebo je drahé ovoce či zelenina atd., ozývají se z různých stran nářky. Na druhou stranu jen sonda do naší domácnosti (a jsem přesvědčena o tom, že v řadě domácností je to ještě mnohem horší) mi ukázala, že jsou pro nás (snad jen s výjimkou těch nejnižších příjmových skupin obyvatel) potraviny, ale i další statky jako třeba oblečení, hračky, boty... stále ještě hodně levné, když si je můžeme dovolit nakupovat v množství, které nejsme schopni v danou dobu spotřebovat nebo užít.

Myslím si, že hodnota statků, které nakupujeme, dnes mnohdy nezohledňuje všechny náklady, které jsou s jejich produkcí spojeny. Na mysli mám teď zejména tzv. negativní externality s nimi související. 

Můžeme si pod nimi představit třeba znečištění půd herbicidy, pesticidy, fungicidy, znečištění povrchových i podzemních vod či ovzduší způsobené neohleduplnou zemědělskou či průmyslovou činností, práci lidí (a bohužel i dětí) vykonávanou za velmi špatných pracovních podmínek za minimální mzdu, velikost ekologické stopy spojené s produkcí toho či onoho ad.

Jsem přesvědčena o tom, že pokud by se tyto náklady, které vždy nesou spíše ty generace, které přijdou po nás, promítly do cen, mělo by to velmi zajímavý dopad na naše nákupní chování a posléze i samotnou produkci zemědělskou i průmyslovou. 

Výrobky BIO a výrobci usilující o šetrnou výrobu, ohleduplnou k našim omezeným zdrojům, které potřebujeme k našemu životu, by se stali konkurenceschopnějšími. A běžný spotřebitel by tak neměl důvod nakupovat jiné zboží jen kvůli výrazně nižší ceny.

Přemýšlela jsem, jak mohu věci za stávající situace prospět já sama. Protože věřím na mnoho kapek vody, ze kterých může být jednou oceán. Protože pozitivní příklady táhnou. A přibývá jich každou chvíli. Stačí jen hledat a objevíme je. A můžeme se u nich inspirovat a stát se tak jednou z dalších pomyslných kapek, z nichž jednou bude oceán :-)

Pokud zůstanu v tuto chvíli jen u problematiky "třídění", kterou jsem v několika posledních příspěvcích otevřela, je pro mě osobně jedinou správnou cestou při řešení nadbytečného "odpadu" z domácnosti jej prostě vůbec nevytvářet, resp. předcházet tomu, aby vůbec vznikl nebo jej alespoň minimalizovat. 

Nakupovat častěji a jen potřebné množství, které lze objektivně včas spotřebovat. Nakupovat skutečně jen to potřebné a užitečné. 

Zkrátka více u nakupování přemýšlet a hojnost hledat jinde než v našich nákupních košících.

Že je to docela jednoduché a snadné?

U nás se to budeme asi chvíli učit. Velkou zkouškou budou určitě Vánoce. Ale motivace je teď po velkém třídění hodně, hodně vysoká. Důsledná přednákupní příprava v podobě nákupního seznamu REÁLNĚ odrážejícího obsah naší ledničky i "spíže" (... šatních skříní, komod...) může být dobrým pomocníkem :-)

Mějte krásnou sobotu

A.

Někdy stačí málo,...

... aby se člověk radoval třeba celý měsíc :-)

Během minulého víkendu mi muž pomohl dotáhnout šicí koutek v pracovně, tak jak jsem si naplánovala už pár měsíců zpátky.

Nad pracovní deskou přibyly na zdi boxy na odkládání různých šicích potřeb, které mi dříve zabíraly pracovní místo a nebo padaly při každé větší akci do mezery vlevo od pracovní plochy (původně totiž pracovní deska sloužila k jiným účelům a pro šicí koutek jsme ji tak neměli uříznutou přesně na míru).

Mezeru mezi zdí s šikminou a pracovní deskou vyplnila odkládací police.

Drobnost, ale i ty dokáží zpříjemnit běžný den, viďte? .-)

Tak teď by to chtělo zase po čase ten šicí stroj trochu provětrat... a že by bylo co šít... :-)

Krásné dny

A.

Musela jsem k tomu dozrát,...

... abych to naše křížalí potěšení mohla připravovat s chutí a radostí :-)

Už několik let na přelomu léta a podzimu, s využitím sušičky ovoce. I přes tohoto šikovného pomocníka, který proces sušení výrazně urychlí, jsem si ale k sušení ovoce (zeleninu jsem ještě nezkoušela), musela hledat chvíli cestu.

Sušičku jsem si doma vyškemrala už hodně dávno, před více než deseti lety. Když jsem s ní ale sušila poprvé, cítila jsem se "podvedená" a přišlo velké zklamání. 

Byla jsem zvyklá na rychlé tempo úplně ve všem - v práci, ve volném čase, ve sportu... a asi jsem tak nějak očekávala tu ultra rychlost i od sušičky. Několikahodinové sušení mi ani trochu nezapadalo do mého zrychleného života... Neskutečně dlouho mi trvala i příprava ovoce na sušení a jeho ukládání na síta v sušičce. 

Když pak bylo konečně hotovo a já viděla po tom všem "úsilí" pidi hromádku křížal, bylo to k vzteku :-) A na sušičku jsem na pár let zanevřela.

Mateřství s sebou kromě dvou krásných a zdravých dětí přineslo i mnoho zajímavých spouštěčů vnitřních myšlenkových pochodů, které jsem dřív neznala, dobrých, i těch horších. S křížalkami si ale spojuji to první :-) Začala jsem znovu objevovat to zapomenuté či potlačené, které jsem dřív měla ráda. "Oživení" sušení křížal k tomu patřilo také.

Když jsem na mateřské začala znovu se sušením křížal, byly ty pocity s nimi spojené úplně jiné než dřív. Přišla radost a užívání si celého procesu. Sama od sebe, jen tak. A já najednou přesně věděla, jak to udělat, abych u toho nestrávila půl dne a vytěžila z jablíček maximum. 

Možná jsem k tomu dobrému pocitu potřebovala jen někoho hodně důležitého, pro koho to všechno dělám :-)

Pokaždé u toho vzpomínám na svou prababičku, která je kdysi sušila v troubě a pak dosušovala na volném vzduchu na prkýnku na ústředním topení. S pradědou vždycky zpracovali neuvěřitelné množství spadaného ovoce (kromě sušených jablek dělali i vynikající sušené hrušky) a rozdávali pak po celé rodině. Měli obdivuhodnou trpělivost a výdrž. Nebylo to o hodinách, ale o dnech či týdnech... a přesto to pro nás dělali rádi a nikdy jsem je neslyšela ramcat, kolik je s tím práce a zabitého času...

Některé věci člověku nedojdou a ani nemohou dojít okamžitě. Chce to jen ten "správný" čas, pak dojde i na akci :-)

Krásné "baboletní" dny

A.

PS: letos i se dvěma malými pomocníky :-)

Nevěřila bych...

... jak se do toho třídění doma nakonec opřu. Přesně, jak jsem si předsevzala minulý týden, jsem každý den věnovala část svého volného času k vytřídění jednoho konkrétního místa doma. 

Tenhle postup byl pro mě docela motivační nejen proto, že mě donutil si opravdu každý den chvíli času pro dobro věci "utrhnout". Navíc, jak jsem s každým dalším dnem pokročila v třídění více a více a viděla, jak to či ono místo krásně prokouklo a že se ve věcech, které zůstaly, orientujeme mnohem snadněji a rychleji, natěšilo mě to dopředu na další dny a naplánovaná místa.

Zdá se, že mám na ta správná místa čich a nebo se mi to "minimalizování" věcí, které k našemu spokojenému životu potřebujeme, začíná líbit s každou další akcí víc a víc, protože toho vyřazuji kvantitativně více a více :-)

Kolik zbytečností doma máme a přitom je vůbec nenosíme nebo nepoužíváme. 

Kolik jsme jen toho "nakřečkovali"...!

Za ten zhruba týden jsem postupně vytřídila veškeré naše oblečení (dětské minulý týden, naši šatnu dnes a že to byla hora věcí, co šlo z šatny pryč...), vč. toho sezónního. V pracovně jsem prošla všechny písemnosti (dokumenty, skripta, lektorské přípravy, účtenky a faktury...). V kuchyni jsem stačila udělat inventuru v kořenkách a sáčcích s kořením (věřili byste, že jsem našla 15 sáčků mleté skořice??? :-)) a v hrncích, kastrolech, rendlících a pánvích. Kontrolou prošly i všechny vyrobené sezónní dekorace. Pořádek jsem udělala v naší technické místnosti, která slouží částečně i ke skladování zavařenin. Prázdných sklenic už bylo tolik, že se válely i na podlaze. Pryč šly nakonec všechny nashromážděné sklenice z kupovaných zavařenin a kolik místa se opět uvolnilo :-)

Z původního plánu mi již zbývá jen jeden bod - vytřídit mailovou poštu a složky s dokumenty na pracovním notebooku. Něco mi však říká, že to bude ještě oříšek... Navíc jsem se během třídění rozhodla původní plán rozšířit ještě o několik dalších potřebných bodů - vytřídit drogerii a kosmetiku v horní koupelně (spodní už jsem pročesala :-)), "suché" potraviny typu mouky, luštěniny ad. v kuchyni a komoře pod schodištěm a také všechny boty. No a pak, pak už bych mohla být docela spokojená :-)

V pátek jsem tento týden už podruhé vyrazila s vytříděnými věcmi do charitativního obchůdku (a v pondělí jedu zas). A abyste si nemysleli, nevozím tam věci ve špatném stavu, o které by nikdo z nakupujících neměl zájem, sama tam občas něco nakoupím. O to víc je to někdy člověku líto, když je posílá dál. Ale k čemu padesát košil, které nestačím vynosit, k čemu třicet sukní do kanceláře, do které už nechodím... deset kabelek, které nevyužiji?...

Letos se po dlouhé době těším na adventní úklid (já vím, ještě je brzy, ale i tak se těším :-)), protože se bude opravdu jen uklízet, velké třídění bude dávno za námi .-)

Když se hovoří o vystupování z komfortní zóny, často si pod tím někteří představí něco hodně velkého. Myslím si však, že rozhodnutí "minimalizovat svou domácnost" může být hezkým příkladem něčeho docela malého, co může mít ve svém důsledku docela velký dopad nejen na nás, ale i naše okolí. A může být dobrým startem pro další pokusy o překonávání sebe sama, co myslíte? .-)

Krásné dny

A.

Lučištníci...

... a nebo hráči kulečníku. 

Obojí nás chytlo během naší pozdně srpnové dovolené v Jeseníkách.

Jestli se nám na chalupě, kterou jsme měli pronajatou, něco líbilo opravdu moc, tak to byla právě tahle naše malá lučištnická dobrodružství (terč jsme nenašli, tak jsme si vyrobili z kartonové krabice :-)) nebo seznamování se s tágem a kulečníkovým stolem :-)

No uznejte sami - kdo to má - kulečníkový stůl uprostřed kuchyně! :-)

Hodláme se inspirovat a pořídit si do zahrady terč a luk s šípy. Bavilo to celou rodinu a všichni přežili bez úhony... Tak snad se nám to podaří i u nás .-)

... A možná ještě toho Ferdu králíka... co k nám chodil na návštěvu :-)

Krásnou středu

A.

Matky samoživitelky...

... patří údajně po seniorech k nejohroženější skupině, která čelí chudobě. 

Dnes ráno jsem narazila na informaci o projektu naši známé novinářky Nory Fridrichové na podporu matek samoživitelek. 

Počet neúplných rodin se blíží k hranici dvou set tisíc. Třetina těchto žen má měsíční příjem méně než 10 tisíc korun, alimenty chodí zhruba polovině, nejčastěji 2 tisíce korun na dítě...

Přiložené video mě vzalo za srdce a nemohu tak nesdílet dál (bohužel je však zveřejněno pouze na Facebooku, vkládám tedy odkaz na něj) a úvodní komentář Nory Fridrichové k němu:

"Od jara jsem tichou pozorovatelkou ve skupině organizace Klub svobodných matek. Matek je tu skoro 5 tisíc a otevřeně spolu řeší svoje každodenní dramata. Jak vyprat vanu prádla v ruce, co s odpojenou elektřinou nebo jak uvařit za 70 korun na den. Slaví se tu i radosti, třeba dětský pokoj poskládaný od kamarádek nebo nová práce od šesti do dvou, jen kdo odvede děti do školky? Matky si navzájem poštou posílají, co už nepotřebují, a svým dětem dárky k narozeninám, aby jich dostaly co nejvíc. Dost to na jejich zdi žije. Je to, myslím, zároveň poprvé, kdy za matky samoživitelky někdo mluví - Dana Pavlousková jejich problémy umí pojmenovat. Třetina těchto žen má měsíční příjem pod 10 tisíc korun, alimenty chodí zhruba polovině, nejčastěji 2 tisíce na dítě, ovoce a zeleninu proto dětem pravidelně kupuje jen každá čtvrtá. A ještě od okolí poslouchá, jak si za to může sama. Holky, natočily jsme pro vás 33 vzkazů. Naše děti spolu chodí do stejné školy a vaše příběhy nám nejsou jedno."

Na odkazovaném webu Klubu svobodných matek se dovíte více o tom, jak případně můžete pomoci, matky samoživitelky pak zde naleznou bezplatnou online poradnu a v rámci manuálu samoživitelky řadu doporučení a tipů.

Samozřejmě se hned po zveřejnění videa našel jeden "chytrý" komentátor, který má naprosto jasno o tom, jak se věci mají a jednoduše odsoudí, aniž by znal... Nikdo nevíme, do jaké situace se jednou v životě dostaneme a soudit jiné bez znalosti pozadí věcí je tak snadné...

Maminkám, které jsou na výchovu dětí, domácnost, práci... samy, moc držím palce a mají můj velký obdiv.

Hezký den 

A.

Pročistit...

... život, pročistit domov. 

Překračování zóny pohodlí vnímám jako otevření se novým věcem nebo věcem, které už jsme hodně dlouho nedělali, ale rádi bychom se k nim vrátili.

Abych však mohla dát větší prostor novým věcem, musím si pro ně ve svém životě uvolnit místo. 

Zbavit se zvyklostí, které pozbývají smyslu a dělám je jen proto, že jsem si na to prostě časem zvykla. "Uvolnit" vtahy s lidmi, se kterými si už nemáme vzájemně co říci nebo si naopak říkáme až příliš mnoho věcí, které nás trápí, rmoutí, štvou... a nikam nás ani neposouvají (snad jen v tom negativním slova smyslu). Vyčistit hlavu od "historických" domněnek, myšlenek, které nám jen berou energii, kterou bychom mohli nasměrovat smysluplnějším směrem...

Rozhodla jsem se tak pro úklid svého života. 

Netlačím na sebe a uklízím pomalu, krůček po krůčku, ale svědomitě. 

A dýchá se mi líp :-)

S úklidem života úzce souvisí úklid domova. 

Dočetla jsem se v souvislosti s tím, že to, co se nám nehodí (postrádá smysl, není ničím užitečné, ani nám nepřináší potěšení) podle Feng Shui hromadí negativní energii a odsává kladnou energii domu.

Myslím, že na tom něco je. Každou takovou věc máme spojenu s určitými pocity, dojmy, vzpomínkami. Zůstávají-li pod střechou, pod níž žijeme, stále na nás působí, třeba na úrovni podvědomí. Upoutávají naši pozornost, energii a drží nás díky tomu nesmyslně v minulosti, i když žijeme právě teď.

Čas od času tak podrobuji naši domácnost generálnímu úklidu. Tentokrát jsem ale ještě důkladnější, než kdy dřív. A sama bych nevěřila, kolik těch kostlivců ve skříních vlastně doma máme... :-)

O víkendu jsem tak rozjela svůj nový malý osobní projekt spojený s úklidem svého života a domova. A myslím, že se krásně schází s mou dřívější snahou o větší minimalismus :-)

Po dobu jednoho týdne si každý den vyčleňuji chvíli na úklid našich "kostlivců". 

Víkendové dny jsem věnovala asi nejnáročnější části - úklidu pokojíčku dětí a mé pracovně.

S dětmi jsme probrali všechny sešity, časopisy, hračky, knihy, oblečení a vytřídili, co už nepotřebují nebo z čeho vyrostli. Většinu jsme postoupili dál - do charitativního obchůdku nebo dalším dětem z okolí. Ačkoliv jsem měla před naší velkou akcí pocit, že je pokojíček narvaný téměř k prasknutí, neuvěřitelně se provzdušnil a najednou máme i mnoho volného místa. 

Nabuzena úspěchem z naší "dětské" akce, pustila jsem se i do pracovny. Ačkoliv jsem si původně myslela, že půjde jen o "kosmetické" ladění, byl to ještě větší "zářez" než tomu bylo u dětí :-) 

V mém propadlišti dějin uvízla patnáct let stará vysokoškolská skripta, která k mé zahradnické profesi už vážně nebudu potřebovat. Objevila jsem podklady k mé lektorské činnosti u mého dřívějšího zaměstnavatele, pracovní podklady a materiály z dalších mých pracovních aktivit... ani zde nemá smysl cokoliv držet dál. Ale znáte to, ten pocit, že jste stále "ready", kdyby náhodou někdo zavolal a potřeboval se na něco z dřívějška doptat... :-)))

Našla jsem ale také spoustu tvořivého (ale díky stáří už nepoužitelného) materiálu z mých časně dospělých let. Po skle už ale barvičkami nekreslím, navíc se jejich konzistence začala postupem času proměňovat do podoby jakési podivné natahovací plastové hmoty...

Kapitolou samou pro sebe byly účtenky a faktury... i když jsem je před časem třídila, zase se jich nahromadilo velké množství a já zjistila, že si doma držím kupy účtenek, výpisů z účtů a faktur ještě z roku 2005 :-)

Protože v pracovně i cvičím, probrala jsem i své cvičební nářadí. Na podložce bosu jsem naposledy cvičila pár měsíců po narození Viki. Než jsem se k němu znovu dostala, předběhly mě děti, "cvičily" tak, že mi mé oblíbené bosu rozebraly do dvou dílů, které nejsme s mužem schopni ani s maximálním fyzickým nasazením dát dohromady :-) Asi před rokem jsme si říkali, že si k tomu spravování pořídíme jiné "udělátko", sedneme k tomu znovu a zase snad bude vše, jak má být... Jenže to bylo před rokem a mé milé bosu stále smutně koukalo v koutě a zabíralo místo...

Na dnešní den jsem si naplánovala odvoz věcí do charitativního obchůdku. Kufr auta plný,  na sedadle k tomu navíc šest zapaspartovaných větších obrazů, ale zvládla jsem to! A jak dobrý pocit to byl :-)

Teď už jen číhám, až se vyprázdní kontejner na papír... abych mohla odvézt jedno nebo dva kolečka vytříděného papírového odpadu .-)

A v plánu je ještě můj a manželův šatník, zimní oblečení celé rodiny, pořádek v kořenkách a koření a kuchyni obecně, pořádek v dekoracích, ale také vytřídění mailů, sledovaných blogů, přátel na FB, složek na počítači..., vyžehlení hory prádla nebo uzavření (tedy dokončení nebo zrušení) nevyřízených záležitostí, které na mém pomyslném seznamu DO IT! visí beze změny už více než rok.

No, asi to bude práce na více než týden .-)

Ale věřím, že s každým dalším dobytým "územím" budu zase o kousek svobodnější a otevřenější novým výzvám, které na mě čekají :-)

Jak to máte s úklidem - ať už v životě či doma - vy?

Krásný den a pro maminky školáků (a všechny učitele) i pohodový start do nového školního roku :-)

A.