Dětská upřímnost...

... mě asi nepřestane fascinovat nikdy :-) 

Když manžel minulou sobotu natáčel video z mého vyhlídkového letu nad Beskydami, natočil při tom nečekaný rozhovor s dětmi o tom, co by se stalo, kdybych s letadlem spadla dolů.

Zatímco Jiříček nechápal, Viki měla naprosto jasno a neváhala ani minutu. To, co řekla, (a já později viděla na videozáznamu) mě dostalo, jak se říká, do kolen. Že prý budou mít novou mamku a ožení se s Marťou (to je moje mladší sestra). Že je už taky vdaná, ji vůbec nevadilo :-)

Nejhorší je, když v takovém případě člověk začne ve vyřčených slovech hledat nějakou symboliku. Jako jestli jsem dostatečně dobrou matkou, že se s mým potenciálním odchodem srovnala při rozhovoru tak rychle. Jestli jí nějak neupozaďuji oproti Jirkovi, protože je starší. Jestli na ni nejsem moc přísná...

Jak jsem byla hloupá! 

Jak jsem jen mohla pochybovat o síle pouta, které mezi námi je! 

Ať už nás potká v životě cokoliv, musíme jít dál. Naše cesty jdou dál. A zdá se, že někdy ta pro nás dostatečně "nezralá" dětská duše dokáže věci vidět mnohem jasněji, nezakaleněji a s větším nadhledem než ta naše dospělá, protřelá životem.

Když jsem si tak dneska četla poslední příspěvek poloMámy, docvaklo mi to. Přišel jeden velký "AHA" moment spojený se slovy jejího synka Vikiho.

Že v sobě malé děti nesou velkou upřímnost a bezelstnost, o tom asi nepochybuje nikdo. Někdy se nám může zdát jejich do ničeho nezaobalená pravda v určitých situacích nevhodná či dokonce nepřípustná. Posuzováno měřítkem nás dospělých.

Nikdy jsem však neuvažovala tak, že tahle dětská nefalšovaná upřímnost může mít i zcela odlišný a veskrze pozitivní význam pro nás dospělé. 

Když vám tutéž nepříjemnou "pravdu" řekne dospělý, budete ho považovat za necitu a nezdvořáka. Řekne-li totéž malé dítě, zpravidla budeme ve svém soudu mírnější a začneme o smyslu toho, co říká, více přemýšlet.

Upřímný pohled z opačné strany (byť ještě malé a nedospělé) může člověka vytrhnout ze zažitého myšlenkového stereotypu spojeného s tím,
jak svět kolem sebe vnímá on sám. 

Nezřídka jsme zapleteni do nejrůznějších domněnek vycházejících z našich zkušeností (dobrých i špatných), které nám brání vidět realitu čistě. 

Jako kdybychom se na svět dívali skrze umazané brýle.

Dětský "pragmatismus" pak nemusí být úplně špatná terapie. Pomáhá nám vidět svět z jiného úhlu pohledu a díky tomu vidět i ty zaprášené cesty, kterými se dál vydat a které bychom jinak minuli bez povšimnutí.

Díky za něj i za ně (děti)! :-)

A.

PS: dnes ta moje cácorka slaví už osmé narozeniny, jsem zvědavá, co řekne na všechny ty dárečky, co jsme pro ni s Jiříčkem a mužem připravili :-)