5 věcí, které mě v loňském roce nejvíce posunuly vpřed III.

Hezkou neděli. S odkazem na své předchozí příspěvky z předminulého a minulého týdne dnes malé zastavení u třetí oblasti, ve které se na sobě snažím pracovat a pomáhá mi "být lepší" než dřív :-)

Takhle nádhernou oblohou nás obdaroval 18. prosinec loňského roku :-)

3. ZMĚNA NASTAVENÍ Z "BÝT NEJLEPŠÍ" NA "BÝT LEPŠÍ, NEŽ JSEM BYLA VČERA"

Jeden z mých asi největších "aha" momentů dospělého života přišlo s poznáním, že abych si sama sebe vážila, nemusím být tou "nejlepší" (myšleno v poměřování s tím, jací jsou ostatní, nebo ještě lépe řečeno, jak ostatní sama vnímám, protože to nemusí být a často ani není totéž).

Nevím, kde se vlastně ve mně dřív ta snaha být nejlepší vlastně vzala. Jestli jsem se tak už narodila, nebo je to výchovou, nebo tak trochu od obojího. Ale to už není důležité. Jestli si jsem ale dneska něčím opravdu jista, tak tím, že tohle vnitřní nastavení je pro každého cestou do pekel - je zdrojem nekončící flustrace.

Přemýšlela jsem, jak se člověk v tomhle "soutěžním" modu může "přepnout" a jestli vůbec. Myslím, že to jde, ale je to hodně těžké a je to dlouhá cesta.

Musela jsem si najít alternativní cíl, který by byl dostatečně ambiciózní, ale současně nedestruktivní a pozitivně nastavený. 

Víc než na druhé jsem se začala soustředit sama na sebe. Své výsledky jsem přestala srovnávat s ostatními, mým cílem se stalo "být lepší, než tou, kterou jsem byla včera". Tenhle přerod není u mne otázkou minulého roku, ale protože je strašně jednoduché spadnout zpět, připomínám si to a utvrzuji v sobě každý rok.

Je pár věcí, které mi v mém úsilí pomáhají:

a) snažím se jinak pracovat "s chybou"

Vím, že se mí rodiče snažili vychovat mě nejlépe, jak uměli a i já se snažím o totéž u svých dětí. Přesto se člověk asi nikdy nevyhne nějakým chybám. Někdy nám nevědomky nebo v dobré víře předají i to, co pak taháme mnoho let s sebou jako velký ranec na zádech a bohužel předáváme další generaci dál, protože to neumíme jinak.

Myslím, že u nás to byla právě práce "s chybou". Chyby nebyly vítané, za chyby se určitě nechválilo, někdy i trestalo. Pokud to jde ruku v ruce s tím, že se jen poukazuje na to, co se nepovedlo a "úspěch" se bere jako samozřejmost, kterou není třeba ocenit, je zaděláno na velký problém. Podle mého názoru samozřejmě. Za "chyby" se pak trestá i člověk sám.

Na tom, že je chybovat je něco špatného, je založen i náš vzdělávací systém. Známkování k tomu přímo navádí. A navádí pak i ke srovnávání a nezdravé soutěživosti. Moc se mi proto líbí školy, ve kterých dostávají děti místo známek slovní hodnocení, ze kterého má rodič i dítě konkrétnější představu o tom, co mu ještě moc nejde a kde se mu naopak daří. Myslím, že taková zpětná vazba má mnohem lepší vypovídací hodnotu než jedno číslo na papíře.

Chyba je podle mě vlastně jen momentální negativní odchylka od očekávaného (ideálního) výsledku. Vyjadřuje aktuální, nikoli trvalý stav. S odchylkou od ideálu se dá dál pracovat. Hledat její příčiny, poučit se z ní, brát ji jako součást vývojového procesu. Když se na chyby dívám touto optikou, najednou nemám vůbec potřebu se kvůli nim trápit, peskovat se, naopak mám chuť, motivaci pokračovat dál!

Slíbila jsem si tak, že se naučím mít ráda nejen své úspěchy, ale i své "chyby". Protože řada mých pozdějších úspěchů vedla právě přes mnoho mých "chyb", kterých jsem se dříve dopustila. 

I když zažité stereotypy z dřívějška stále zkouší čas od času prosakovat a převzít opětovně svou vládu, opravdu se snažím tuhle štafetu nepředávat o generaci dál - svým dětem. Je to o velké trpělivosti a někdy i sebezapření, ale věřím, že to má smysl.

Když si dovolím chybovat, když své chyby vnímám pozitivně, necítím se špatně ani tehdy, pokud se jiným momentálně daří víc, má hodnota kvůli toho neklesá. Jen přibyla další (byť chybná) zkušenost, díky které můžu být zase o něco blíž svému cíli :-)

b) snažím se jinak vnímat strach ve svém životě

S chybami často velmi úzce souvisí i strach, obava z neúspěchu. Sama jsem u sebe vypozorovala, že strach můžu vnímat jako ryze negativní záležitost, stejně jako pozitivní.

Když jsem se pokusila o to druhé, začalo se v mém životě hodně věcí posouvat k lepšímu. Začala jsem konat, místo stát. Nebála jsem se zkoušet a chybovat. Nenechala jsem se odradit a vytrvala. A splnilo se mi to, o čem jsem dříve jen snila (nebo ani to ne) :-) 

Strach z toho pustit se do něčeho nového, cizího, mimo dosavadní praxi pro mne znamená varování, že jsem se dostala na okraj své komfortní zóny, jejíž překračování bývá spojeno s nepříjemnými pocity, dojmy. Nic víc, nic méně. 

Naopak, pokud svůj "komfort" překonám, dostavují se pocity radosti, vítězství sama nad sebou, chuti pustit se do dalších výzev. Jen si to v pravou chvíli uvědomit.

O strachu hezky píše Laurent Gounelle ve své knize "Bůh chodí po světě vždycky inkognito"  (vřele doporučuji nejen tuto, ale i další jeho knihy, které u nás vyšly)."Lidská bytost má strach ze změn, z nových věcí a raději zůstává v tom, na co je zvyklá, i když je to k uzoufání, než aby se vydala do nové situace, kterou dobře nezná. Může mít nápady, plány a sny, ale nikdy je neuskuteční, protože je ochromena falešnými obavami. Nohy a ruce má svázané v poutech, od nichž klíč má jen ona sama a nikdo jiný. Visí jí na krku, ale ona na to nepřijde."

A souhlasím i s tím, že: "Pokud se v životě držíme zpátky od všeho, z čeho máme strach, připravujeme se o příležitost poznat, že většina našich obav jsou jen výplody naší mysli. Jediný způsob, jak zjistit, zda to, čemu věříme, je pravda či nikoliv, je ověřit si to v terénu."

Bez překonávání svého strachu, svých obav nemohu "být lepší, než jsem byla včera". Překonávání sebe sama znamená vstupovat na nová "území", "bojovat" s nepoznaným, dělat chyby z neznalosti a nezkušenosti. Pro mě osobně zkrátka není jiné cesty k lepšímu já :-)

c) seberozvíjení se beru jako nikdy nekončící - celoživotní - proces

Poměřuji-li se pouze sama se sebou a svým dřívějším já, snaha o zlepšování se neskončí překonáním někoho, s kým se srovnávám. Srovnávám-li se sama se sebou, mám stále dost motivace být lepší, než tou kterou jsem byla včera.

Uběhnu-li 10 km, mohu se příště pokusit o půlmaraton. Zvládnu-li půlmaraton, mohu usilovat o zdolání maratonu... A nebo se mohu zaměřit na úplně jinou část svého fyzického i duchovního já, která zatím strádala nedostatkem mé pozornosti .-)

Zkrátka "lepšího já než včera" by nikdy nebylo, pokud bych se zastavila s tím, že už jsem "dokonalá a hotová". Nikdy nebudu. A když se ohlédnu zpátky, tak nejkrásnější na tom všem "zdokonalování" byla nakonec stejně ta cesta :-)

d) Metoda Bullet Journal

A nakonec alespoň jeden zajímavý tip na metodu k vyzkoušení. Vysvětlit ji celou by vydalo na celou knihu a tu už její autor vydal. Takže jen stručně o ní a opět doporučuji k přečtení. I když je velká část věnovaná práci s časem a osobní produktivitě, má docela velký přesah i do dalších oblastí osobního rozvoje. Její název je "Metoda Bullet Journal" a autorem je Ryder Carroll. 

Když jsem ji četla, hned jsem si vzpomněla na jednu dřívější diskusi pod jedním mým příspěvkem s Dášou. Dášo, to je něco pro Tebe!

Podstatou metody je práce s Bullet Journalem - něco jako deník, zápisník a plánovač v jednom - v rámci něhož shromažďujeme myšlenky na jednom místě. Pomáhá zlepšovat naší produktivitu, ale i všímavost a cílevědomost. 

Pomáhá nám uvědomit si naše "proč", nastavit cíle a úkoly, soustředit svou pozornost na to podstatné, dosahovat svých cílů, rozvíjet svou kreativitu... 

Sama už několik let používám něco podobného, díky této knize jsem svůj "notes" ještě trochu vylepšila. Je to skvělá záležitost .-)

V upravené podobě mi tahle metoda pomáhá udržet si ten "správný" směr mé pomyslné plavby životem, rozvíjet své myšlenky a nápady a soustředit je na jednom místě a shromažďovat na jednom místě pro mne zajímavé informace, které by jinak upadly v zapomnění.

Tak snad jsem vás dneska neunudila/neutahala tolika vepsanými řádky k smrti a třeba i něčím inspirovala.

Mějte se krásně a máte-li k příspěvku co říct, budu se těšit na vaše komentáře.

A.