Na cestě za smyslem života

Když běhám, cítím se neskutečně svobodná a šťastná. Cítím se jako pták, který může roztáhnout křídla, jak jen si přeje a vznášet se nad mým tělem, zatímco ono v pravidelném rytmu zdolává další a další kilometr. Nevnímám žádné "musím, měla bych, bylo by třeba", které by mě svazovalo. Hlava je čistá a mé vnitřní dítě se raduje jen z prostého bytí :-)

Říká se, že každý z nás na tento svět přišel s nějakým údělem. Něčím, co označujeme jako "smysl života". 

Jako dítě, ale ještě i mladý člověk na prahu dospělosti, jsem svůj hlavní smysl života viděla v tom POSLOUCHAT své rodiče a další autority hlavně ve škole. Měla jsem pocit, že bez toho nemohu obstát před druhými a protože jsem svou hodnotu hodně vnímala skrze hodnocení druhých, tak i před sebou. Tahle jsem prostě byla jako spousta jiných vychovaná. 

Jistěže jsem se tomu, jako mnoho jiných teenagerů, vzpouzela, ptala se, chtěla vysvětlení. Ale z odpovědí jsem nabyla dojmu, že takhle zkrátka funguje SVĚT, můj svět.

Když jsem dostudovala a do mého života vstoupila nová role v podobě zaměstnance, můj smysl života se na dlouho soustředil na to uspokojit představy mých zaměstnavatelů. Byla jsem vzorným zaměstnancem s vysokou pracovní morálkou. Prací jsem žila. Tak hodně jsem chtěla dokázat ostatním, že jsem hodna svého platu i ocenění. 

A navíc každou svou práci jsem milovala. Nejen pro tu práci, ale i pro ty spřízněné duše, které jsem díky ní měla to štěstí mezi svými kolegy a někdy i klienty potkat a poznat. Když tak nad tím přemýšlím, tak v době mezi "po VŠ" a "před dětmi" jsem vlastně většinu svých přátel a kamarádů měla úzce spojenou s mým pracovním životem.

Když přišly postupně na svět mé děti, hodně věcí se změnilo. A já jsem se chvíli cítila ztracená. A taky rozpolcená. Můj dosavadní smysl života tak silně spojený s mou pracovní aktivitou se začal ztrácet. 

A s ním i hodnota, kterou jsem v sobě vnímala. A na druhou stranu obrovské štěstí, které mi přišlo do života ve dvou mých dětech a taky velký závazek, dát jim vše, co potřebují nebo budou potřebovat. 

Někdy v té době vznikl i tento blog a můj návrat k tvoření a ručním pracím, kterým jsem se naučila jako dítě od své babičky a prababičky. Hodně mi dal a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla v něm znovu pokračovat. Já mu to dlužím, i vám, kteří jste po celou jeho existenci se mnou byli, byli mi podporou, inspirací, nebo taky zrcadlem :-)

Obrovský zlom v mém životě ale přišel s rozhodnutím opustit mé poslední zaměstnání a ještě během druhé mateřské vstoupit do nových vod. Jako podnikatelka a jako nováček v oboru projekce zahrad.

Mám pocit, že od té doby jsem se stala mnohem svobodnější. A taky odvážnější, pokud jde o překračování mých komfortních zón i v jiných oblastech.

Myslím, že jsem konečně začala chápat svůj smysl života. Ten úděl, proč tady jsem. Myslím, že všichni jsme ten svůj znali nebo spíš cítili, už když jsme byli malými dětmi. Jen jsme jej na čas ztratili ze svého zorného úhlu pod nánosem všech těch "musím, měl/a bych, je třeba, abych udělal/a", aby nás ostatní přijali. 

Jenže já pochopila, že se stejně nikdy nezavděčím všem. A že by mohlo docela dobře stačit, kdybych byla spokojená jen já sama se sebou. Protože největší hodnotou, kterou mám, je má jedinečnost. Není nikdo jiný na tomto světě, kdo by byl úplně stejný jako já.

A jsem ráda za každý den, kdy mohu potkat spřízněné duše, které mě mohou obohatit, inspirovat, poučit naopak tou svou jedinečností. 

Svou jedinečnost bychom se měli snažit nejen objevovat, ale i hýčkat. Objevovat ve smyslu hledat svůj skutečný smysl života a to, co nám jej pomáhá naplňovat. Hýčkat ve smyslu - rozvíjet to, co nám pomáhá náš smysl života naplňovat. 

Já to našla díky pozorování svých pocitů, dojmů, které z jednotlivých činností, kterým se věnuju, mám. Dobrým znamením, že by mohlo jít o to "pravé", může být třeba to, že při tom zapomínáme zpravidla na čas, jak nás to pohltí a pocit radosti, štěstí, který při tom/po tom máme.

Ne vždy nám všechno musí dávat hned smysl. Nechápeme, jak to či ono spolu souvisí. Ale když je člověk trpělivý, čas většinou odhalí, co potřebujeme znát :-)

Běhání je pro mě jednou z těch činností, o kterých jsem přesvědčena, že mi pomáhají naplňovat můj smysl života, i když mi ty návaznosti nebyly dlouho úplně jasné. Jen jsem cítila, že chci pokračovat, že je to pro mě hodně důležité :-)

A abych tu svou dnešní úvahu trochu odlehčila - takhle to dopadá, když se spojí absťák s mimořádně krásným nedělním počasím a já se pak nemohu nabažit toho svobodného "létání", které jsem zmínila na začátku příspěvku :-) 

Na vysvětlenou - během adventu jsem musela vypustit své běžecké tréninky na 3,5 týdne kvůli trochu podvrtnutému kotníku. K běhání jsem se vrátila během Vánoc, ale nechtěla jsem to uspěchat, vím, že se to může docela vymstít. Až do dnešního dne jsem tak neběhala trasy delší než 10 km. Ale dnes... dnes jsem si to užila za všechny ty týdny běžeckého "strádání"! :-) A neplánovaný zimní půlmaratónek je na světě .-)

Mějte se krásně.

A.