5 věcí, které mě v loňském roce nejvíce posunuly vpřed II.

S odkazem na svůj předchozí příspěvek z minulého týdne se dneska na chvíli zastavím u další záležitosti, která mi nejen v předchozím roce, ale vůbec snad po celou dobu mé dosavadní dospělé "existence" pomáhá posouvat se vpřed.

2. DOBRÁ ORGANIZACE ČASU

Ať už jsem byla mámou na mateřské nebo ženou v plném pracovním procesu, nejednou se mě někdo ptal, "jak to prosím tě všechno stíháš? Já na nic kromě práce/rodiny nemám čas! Kde na to bereš čas?...".

Pominu-li celkem podstatnou skutečnost, že naši domácnost tvoří kromě 2 dětí, morčete a psa i 2 dospělí lidé, kteří společně svými silami zajišťují chod domácnosti a péči o děti, existuje ještě několik užitečných návyků, které mi pomáhají narvat do mého 24hodinového programu i spoustu dalších věcí. Věcí, které mi dávají smysl, baví mě a dělají můj život hezký a naplněný.

A) Vím, jaké jsou mé priority a proč jsou pro mě důležité, proto stále hledám způsoby, jak jim najít ve svém životě stálé místo.

Patří mezi ně kromě mé rodiny a práce (která je mi současně i velkým koníčkem) i čas na setkání se "spřízněnými dušemi", čtení knih, vzdělávání, tvoření všeho druhu, běh (a pohyb vůbec), zdolávání horských vrcholů. Mou velkou vášní se staly i francouzština s angličtinou (a pokud se do roku dostanu u obou na úroveň, kterou bych si přála, možná k nim ještě přibude další cizí jazyk :-))

B) Abych mohla splnit předchozí bod, musím někde ubrat. Celkem dobře znám své největší požírače času, které mi ve výsledku nepřináší žádnou extra hodnotu, za kterou by stály. Těch se snažím postupně zbavovat, nebo je alespoň výrazně redukovat.

Konkrétně hlavně redukuji svůj čas strávený na sociálních sítích. Nechci ani ztrácet čas s aktivitami, které mě nebaví, nedávají smysl a nepřináší mi žádnou hodnotu (jako čert kříži se tak snažím vyhýbat např. různým "schůzím", na kterých se stejně nikdy nic nevyřeší a příslušné informace získám i jiným, efektivnějším způsobem a účastnila bych se jich jen proto, že se to očekává), nebo s lidmi, se kterými si nemám co říct.

Nevěřili byste, kolik užitečnějších věcí jsem už místo toho stihla .-) 

C) S předchozím bodem úzce souvisí i "mrtvý čas", který se snažím "zabít" něčím z kategorie mých priorit. 

Myšlenka využívání "mrtvého času" vychází z předpokladu, že existují činnosti (většinou něco, co vykonáváme automaticky a nemusíme u toho moc přemýšlet :-), které se dají vykonávat souběžně s nějakou další aktivitou.

Mrtvý čas (o kterém jsem už dříve psala) jsou všechny ty hodiny, půlhodiny, čtvrthodiny, deseti nebo pětiminutovky i minuty, které máte v podstatě volné, ale přesto nemůžete dělat úplně všechno, co se vám zamane. 

Může to být cesta z práce a do práce, domácí práce, domácí cvičení... (během které si poslechnete audioknihu nebo třeba anglický poslech nebo zajímavý podcast vašeho oblíbeného rozhlasového pořadu), čekání na dítě s knížkou v ruce nebo během doby, kdy je na kroužku, pokud jej vozíte/doprovázíte, háček nebo pletací jehlice s klubkem příze během čekání v čekárně u lékaře nebo zubaře (já takhle chodila i s vyšíváním ke kadeřnici :-) a spousta dalších kratších či delších chvilek, které se dají využít k tomu, na co "nemáte čas" a chcete dělat. 

Mohou to být často jen několikaminutové úseky využitelného času, pokud jich ale objevíte (jsem si jista, že ano) ve svém dni více, stávají se z nich půlhodinky a často i hodiny a s tím už se dá dobře pracovat .-)

Já jsem zašla ještě kousek dál a našla jsem možnost propojení mezi několika svými prioritami. Takže když ráda čtu, současně mě zajímá mě téma zahrad nebo vzdělávání a osobního rozvoje a současně patří mezi mé priority angličtina a francouzština, hledám cíleně české nebo anglické knihy nebo videa na Youtube, které jsou věnované zahradní problematice nebo vzdělávání a osobnímu rozvoji. Zabiju při tom minimálně dvě, někdy i více much jednou ranou - vzdělávám se v oblasti mého zájmu, čtu a rozvíjím svou angličtinu/francouzštinu (a tady nejen poslech, ale taky správnou výslovnost a slovní zásobu) :-)

D) Co neovlivním, je fakt, že každý den budu mít vždy jen 24 hodin. V mých možnostech je ale to, jak efektivně s těmi 24 hodinami naložím. Kromě výše uvedeného mi je v tomto ohledu velkým pomocníkem technika POMODORO.

Tuhle techniku by si měl podle mě určitě zařadit do každodenní praxe každý člověk, který bojuje s prokrastinací (= tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu). Uplatnění najde nejen v pracovním procesu, tak třeba ve vzdělávání. Díky technickým vymoženostem dnešní doby a internetu jsme téměř na každém kroku neustále něčím rozptylováni a platí to i pro naši práci nebo další činnosti, kterým se chceme věnovat.

Technika Pomodoro je fajn pomocníkem v tom udržet svou mysl soustředěnou na to, co potřebujeme. Technika Pomodoro funguje na principu rozložení práce na menší, stravitelnější kusy. Její název se odvíjí od kuchyňské minutky ve tvaru rajčete (italsky pomodoro). 

Kuchyňská minutka (nebo jiný časovač) se využívá k měření času stráveného na nějakém úkolu nebo činnosti a obvykle se nastavuje na 25 minut dlouhý úsek, během něhož se nenecháme ničím a nikým rušit a plně se koncentrujeme pouze na náš úkol (tj. ani telefony, mailovými zprávami, různými chaty, telefonáty ap. zvnějšku, ani vnitřními vyrušeními, které si vyvoláváme sami tím, že se místo práce na nějakém úkolu rozhodneme přečíst si nějaký článek, navštívit FB, věnovat čas jiné - v tu chvíli nedůležité - aktivitě ap.). 

Po každém 25minutovém "pomodoru" přichází krátká 3 - 5 minutová přestávka, během níž bychom se měli lehce protáhnout, nebo se napít, něco malého zobnout, rozhodně ale nepokračovat v práci, aby si hlava trochu odpočinula a mohla se po přestávce znovu plně koncentrovat po dobu 25 minut.

Po každých čtyřech 25minutových "pomodorech" s přestávkami by měla následovat delší 15 - 30minutová přestávka vyplněná procházkou, jídlem, cvičením, rozhovorem s kolegou ap.

Tahle technika není samozřejmě samospásná, neobejdete se u ní bez osobní disciplíny. Ale mám s ní osobně výbornou zkušenost a když ji používám, bývám mimořádně produktivní :-) Kromě větší efektivity práce přináší i zajímavé informace o časové náročnosti jednotlivých úkolů nebo vykonávaných činností a možnost vyhodnotit celkovou pracnost - stačí posčítat všechna v ten den realizovaná "pomodora" realizovaná u daného úkolu .-)

Pokud vás zaujala, doporučuji knížku Technika Pomodoro od Francesca Cirilla, který v ní techniku popsal a vysvětlil do nejmenších podrobností.

E) A na závěr ještě něco pro nenapravitelné puntičkáře :-)

Tahle zákonitost, která má snad všeobecnou uplatnitelnost od vzdělávání, přes marketing až po práci nebo třeba úklid v domácnosti, bývá označována jako tzv. PARETOVO PRAVIDLO nebo pravidlo 80/20.

A na svět přišla díky italskému ekonomovi Vilfredu Paretovi. Při pozorování úrody hrachu na své zahrádce totiž vysledoval, že 80 % úrody hrachu získá jen z 20 % lusků. Podobně pak zjistil, že 80 % pozemků v Itálii vlastní jen 20 % obyvatelstva a později jeho následovníci našli další paralely z různých oblastí života - např. 80 % tržeb firmy obvykle přichází jen od 20 % zákazníků. 

Zevšeobecněno tedy Paretovo pravidlo říká, že 80 % důsledků pramení z 20 % příčin.

Jak nám tohle poznání může být užitečné? Stačí zjistit, co je těmi 20 % příčin, které ovlivňují 80 % výsledku a na ty se pak zaměřit.

Pokud bych to měla přiblížit na nějakém konkrétním případě z mého života, tak pokud má přijet na 2 - 3denní návštěvu tchýně z Čech a já chci mít dobrý pocit z toho, že ji vítám v příjemném a uklizeném domově, soustředím se na 20 % věcí, které udělají 80 % celkového dojmu. 

Za těch mnoho let už mám vypozorováno, že to v tomto případě budou velké plochy - tj. hlavně čistá podlaha, případně i okna v přízemí, kde pak naše babička tráví nejvíce času, uklizené stoly v obýváku a kuchyni, vyklizená myčka a dřez v kuchyni, čisté toalety a koupelny, utřený prach na lustrech v obýváku (protože mi s tím už dříve párkrát chtěla "píchnout" :-) a vnějším parapetu okna u vchodových dveří nebo posbírání suchých lístků na pokojových rostlinách v obýváku (taky se ochotně nabízela). Všechno navíc už je jen třešničkou na dortu, která mnoho nezmění na celkovém (80 %) dojmu z uklizené domácnosti :-)

V pracovním procesu mi Paretovo pravidlo pomáhá bojovat s mým sklonem k puntičkářství. Stále ve všem vidím tolik prostoru pro zlepšení. Nic není dost "dokonalé". Někdy ale stačí pouhé uvědomění, že mí zákazníci měří svou spokojenost jiným metrem - a možná nebude mít ani tak daleko k tomu poměru 20/80 - tj. k lepšímu rozpoložení mi stačí, když vím, že těch "20 %" věcí, které mé zákazníky u projektů zahrad obvykle nejvíc zajímá, mám perfektně pokryto, všechno ostatní už dělám spíš pro svůj vlastní dobrý pocit z věci, zákazníky to už tolik nezajímá.

A pokud bych se měla vrátit k dnešnímu prvnímu bodu - tedy svým osobním prioritám - pak i tady, pokud přijde náročnější pracovní období, vím, které priority pro mě představují oněch 20 %, které přináší 80 % výsledku (= v tomto případě spokojený život). Vím, že bych se na čas obešla třeba bez cizích jazyků, tvoření nebo zdolávání horských vrcholů. Ale opravdu jen na čas .-)

Snad byl pro vás dnešní příspěvek přínosný a najdete si tam těch svých 20 %, které přinesou 80 % zlepšení v nakládání se svým časem :-)

Těším se na vaše komentáře a s dalším příspěvkem zase za týden. 

Do té doby se mějte krásně.

A.

Díky za každý nový den!

Hřiště. Dvě holčičky se houpají na houpačce a poklidně si povídají.

„Dlouho nebyla žádná oslava,“ říká jedna zamyšleně. „To je škoda!“

„To mi nevadí,“ říká druhá.
„Nemáš ráda oslavy?“
„Miluji! A moc! Mám jich hodně, každý den je svátek!“
„To nemůže být!“
„Ale může. My oslavujeme Dne narození.“
„Chtěla jsi říct Den narození.“
„Narozeniny oslavujeme také, ale jen zřídka, pouze jednou ročně. A Dne narozeniny jsou každý den. Můj otec vymyslel tento svátek.“
„A jakpak ho slavíte?“
„Jednoduše! Táta mě a maminku ráno probudí, všichni běžíme do kuchyně, naplníme si do sklenic vodu a táta říká přípitek: „Dnes se narodil skvělý den! Usmálo se na nás štěstí v tento krásný den! Na Nový den!“ Pijeme vodu, jíme med a zpíváme nějakou písničku.“
„A pokud se ukáže den špatným?“
„Tak to dříve bývalo. Ale jakmile jsme začali slavit tento svátek, téměř všechny dny jsou buď dobré, nebo velmi dobré. Velmi zřídka se děje něco ne moc dobrého.“
„Proč tedy ostatní lidé nemají takový svátek?“
„Táta řekl, že tento svátek má každý, ale ne každý si na něj vzpomene. Mnozí prostě na tento svátek zapomněli. Pokud chceš, přijď k nám v sobotu. Přespíš u nás a ráno s námi budeš slavit!“

Grigory Berkovič

Tak tenhle krásný příběh o vděčnosti mi dneska brnkl o nos :-)

Díky za každý nový den!

A.

5 věcí, které mě v loňském roce nejvíce posunuly vpřed

Po nabitém týdnu vás opět zdravím z podhůří Beskyd a vzhledem k tomu, že jsme stále na začátku nového roku, přináším dnes malé zamyšlení za uplynulým rokem.

Taková ta klasická novoroční předsevzetí (shodit x kg, naučit se plynule španělsky ap.) si už pár let nedávám. Ale přelom roku (i díky Vánocům a celkovým zpomalením s nimi spojenými) i tak ráda využívám pro malé zastavení osobní. 

Umožní mi to srovnat si v hlavě, co mi daný rok přinesl, vyhodnotit, jak se mi dařilo v naplňování mých dlouhodobých cílů, co fungovalo a co méně nebo případně přeorganizovat osobní priority, pokud je to na místě.

Dnes (a v několika dalších příspěvcích) bych se ráda soustředila na to pozitivní (mj. pro to, že jako pozitivní svůj loňský rok určitě vnímám), co mi v loňském roce (ale v některých případech i v dřívějších letech) pomohlo posunout se blíž při naplňování mých dlouhodobých cílů, ať už jde o rozvoj mého podnikání, jazykových dovedností, ... vzdělávání nebo obecnější cíle, které stojí nad výše uvedeným.

Možná v některém z bodů najdete nějakou i inspiraci pro sebe nebo naopak v komentářích přidáte nějakou svou osobní zkušenost, která pro změnu obohatí mě nebo někoho jiného .-)

Když jsem si na to téma udělala do svého notesu takový malý osobní brainstorming, vylouplo se z toho takových 12 bodů. Ale když jsem si je hodila do malé improvizované myšlenkové mapy, ukázalo se, že se dají seskupit do 5 hlavních skupin vnitřních "motorů", které mě pohání vpřed:

1. HOUŽEVNATOST

- houževnatost jednoduše řečeno vnímám jako ochotu a vůli vytrvale a dlouhodobě pracovat na svém rozvoji (ať už jde o jakoukoliv oblast),
- na to téma vřele doporučuji zajímavou knihu "Houževnatost. Síla vytrvalosti a vášně" od Angely Duckworth (která se ve svých výzkumech zabývala dlouhodobě otázkou lidského úspěchu a podmínek, kterými je podmíněn),

K překvapení mnohých ze studií vzešlo, že k tomu, abychom byli úspěšní, talent nestačí. Mnohem větší význam má pro náš úspěch houževnatost - tedy dlouhodobé úsilí, které věnujeme práci na rozvoji vybrané činnosti bez ohledu na obor nebo typ činnosti (fyzická/mentální).

To je poznatek, který vnímám jako velmi pozitivní, protože přináší nám běžným smrtelníkům obrovskou motivaci o to pokoušet se o "úspěch" i v oblastech, ve kterých "nemáme talent" (i když ten je bezpochyby výrazným urychlovačem našeho úsilí).

Sama u sebe jsem vypozorovala hned několik příkladů, které mi výše uvedené poznatky potvrzují. Napříč různými činnostmi, kterým se věnuji. A ne, i když by se mi to moc líbilo, opravdu nemám tolik talentů :-) Ta kniha mi dala vysvětlení, proč tomu tak může být - proč se mi začalo postupně dařit i tam, kde mi nebylo shůry dáno.

Takže je-li něco, co byste rádi zvládli nebo zdolali, ale brání v tom "jen" váš pocit, že "na to nemáte", protože "nemáte talent", hoďte obavy za hlavu a zkuste to a hlavně vytrvejte! Možná nebudete mistři světa nebo nebudete jezdit turné po světových metropolích, ale určitě můžete být lepší než mnoho jiných, kteří tu odvahu nemají, ale hlavně než vy sami, pokud se o to aspoň nepokusíte. 

Když se ohlédnu hodně zpátky, myslím, že minimálně 90 % svých limitů jsem si nastavila já sama (i když někdy pod vlivem některých okolo). Dost možná je to stejné i u vás .-)

V souvislosti s houževnatostí bych ráda vypíchla ještě 2 úzce související věci, které mi pomáhají v tom být více "houževnatá" :-)

A) První je známá jako technika/metoda KAIZEN (vycházející z japonštiny a znamená něco jako "změna k lepšímu").

Její původní uplatňování se sice pojilo k automobilovému průmyslu, ale čas ukázal, že může být velmi dobře aplikovatelná i v jiných oblastech, vč. osobního rozvoje a vzdělávání.

Její podstatou je každodenní praktikování dlouhodobého drobného zlepšování ve zvolené oblasti.

Např. velký úkol - třeba naučit se 1000 nových slovních obratů v angličtině za rok rozdělíte rovnoměrně do 365 dní. Na jeden den připadnou necelé 3 nové slovní obraty a to už působí na psychiku trochu jinak, viďte? :-) 

Úkol/cíl, který se zdál být na začátku jako neřešitelný nebo obtížně řešitelný např. kvůli nedostatku času, se tímto způsobem rozdrobí do podstatně menších a nenáročných každodenních úkolů. 

Je to více motivační a pokud dodržíme každodenní návyk ve vybraném cíli pokročit alespoň o kousek po období celého roku, dobré výsledky jsou zaručené .-)

Mně osobně pomáhá Kaizen např. při rozvoji mé angličtiny a francouzštiny. Každý den se každé z nich snažím věnovat alespoň 20 minut svého času (ale zpravidla je to více - jak to dělám, aby to šlo, viz dále .-))

B) Tím jsem si současně vytvořila malý oslí můstek k další věci, která mi pomáhá být "houževnatější" a tedy i úspěšnější v dosahování mých cílů - nastavení a dodržování dobrých návyků.

Praktikování metody Kaizen je vlastně jedním z takových užitečných návyků (a navíc každodenních). Obecně ale může jít o jakékoliv pravidelné dlouhodobé opakování nějaké činnosti (nemusí být vždycky každodenní). 

V mém případě jde např. o časné ranní běhání 4 - 5krát týdně během celého roku (jedna z mých kamarádek se např. díky tomu dostala během půlroku pravidelného běhání o víkendech postupně až na 20 - 25 km trasy) nebo letos nově zavedená každodenní 50minutovka pro rozvoj mého podnikání od práce na webu a blogových příspěvcích nebo příspěvcích na FB Kvetoucí zahrady nebo Instagramovém účtu Kvetoucí zahrady po vzdělávání v podnikatelských povinnostech nebo vzdělávání v oboru. 

A málem bych zapomněla - zbrusu nový je i letos zavedený návyk pravidelných příspěvků na tento blog s týdenní frekvencí :-)

Na každodenní bázi se ale odvíjí i večerní čtení před spaním - tolik knih, kolik se mi díky tomu podařilo přečíst za poslední rok, jsem naposledy četla někdy na vysoké, a to už je hodně let zpátky :-)

Každý z nás má jiné cíle, jiné potřeby a priority, ale bez ohledu na to vytvoření a dodržování pravidelných návyků může pomoci úplně každému.

Princip výše uvedených přístupů se vám může zdát být samozřejmý a známý, v ničem překvapující a objevný. V jednoduchosti je ale často nečekaně velká síla. 

Nejtěžší na výše uvedeném totiž není nějaký složitý algoritmus toho, co má člověk dělat, ale schopnost dlouhodobě dodržovat něco tak naprosto triviálního, nad čím byste možná jen tak mávli rukou .-) 

Nejen z osobní zkušenosti ale vím, že to prostě funguje a dokážete díky tomu pohnout s věcmi, se kterými jste se třeba měsíce nebo roky před tím bez větších úspěchů trápili.

Uff. A tady už to pro dnešek "utnu". Nečekala jsem, jak moc se rozepíšu hned u prvního bodu... :-)

K dalším tipům, které se mi osvědčily, zase za týden :-) Jak jste na tom třeba s organizací svého času? .-)

A do té doby budu pro změnu ráda za vámi vyplněné řádky v komentářích - třeba o tom, zda máte taky zavedené nějaké pravidelné návyky a jak se vám je daří dodržovat nebo zda se osvědčily a už začaly přinášet své ovoce.

Krásný nadcházející pracovní týden.

A.

Na cestě za smyslem života

Když běhám, cítím se neskutečně svobodná a šťastná. Cítím se jako pták, který může roztáhnout křídla, jak jen si přeje a vznášet se nad mým tělem, zatímco ono v pravidelném rytmu zdolává další a další kilometr. Nevnímám žádné "musím, měla bych, bylo by třeba", které by mě svazovalo. Hlava je čistá a mé vnitřní dítě se raduje jen z prostého bytí :-)

Říká se, že každý z nás na tento svět přišel s nějakým údělem. Něčím, co označujeme jako "smysl života". 

Jako dítě, ale ještě i mladý člověk na prahu dospělosti, jsem svůj hlavní smysl života viděla v tom POSLOUCHAT své rodiče a další autority hlavně ve škole. Měla jsem pocit, že bez toho nemohu obstát před druhými a protože jsem svou hodnotu hodně vnímala skrze hodnocení druhých, tak i před sebou. Tahle jsem prostě byla jako spousta jiných vychovaná. 

Jistěže jsem se tomu, jako mnoho jiných teenagerů, vzpouzela, ptala se, chtěla vysvětlení. Ale z odpovědí jsem nabyla dojmu, že takhle zkrátka funguje SVĚT, můj svět.

Když jsem dostudovala a do mého života vstoupila nová role v podobě zaměstnance, můj smysl života se na dlouho soustředil na to uspokojit představy mých zaměstnavatelů. Byla jsem vzorným zaměstnancem s vysokou pracovní morálkou. Prací jsem žila. Tak hodně jsem chtěla dokázat ostatním, že jsem hodna svého platu i ocenění. 

A navíc každou svou práci jsem milovala. Nejen pro tu práci, ale i pro ty spřízněné duše, které jsem díky ní měla to štěstí mezi svými kolegy a někdy i klienty potkat a poznat. Když tak nad tím přemýšlím, tak v době mezi "po VŠ" a "před dětmi" jsem vlastně většinu svých přátel a kamarádů měla úzce spojenou s mým pracovním životem.

Když přišly postupně na svět mé děti, hodně věcí se změnilo. A já jsem se chvíli cítila ztracená. A taky rozpolcená. Můj dosavadní smysl života tak silně spojený s mou pracovní aktivitou se začal ztrácet. 

A s ním i hodnota, kterou jsem v sobě vnímala. A na druhou stranu obrovské štěstí, které mi přišlo do života ve dvou mých dětech a taky velký závazek, dát jim vše, co potřebují nebo budou potřebovat. 

Někdy v té době vznikl i tento blog a můj návrat k tvoření a ručním pracím, kterým jsem se naučila jako dítě od své babičky a prababičky. Hodně mi dal a i to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla v něm znovu pokračovat. Já mu to dlužím, i vám, kteří jste po celou jeho existenci se mnou byli, byli mi podporou, inspirací, nebo taky zrcadlem :-)

Obrovský zlom v mém životě ale přišel s rozhodnutím opustit mé poslední zaměstnání a ještě během druhé mateřské vstoupit do nových vod. Jako podnikatelka a jako nováček v oboru projekce zahrad.

Mám pocit, že od té doby jsem se stala mnohem svobodnější. A taky odvážnější, pokud jde o překračování mých komfortních zón i v jiných oblastech.

Myslím, že jsem konečně začala chápat svůj smysl života. Ten úděl, proč tady jsem. Myslím, že všichni jsme ten svůj znali nebo spíš cítili, už když jsme byli malými dětmi. Jen jsme jej na čas ztratili ze svého zorného úhlu pod nánosem všech těch "musím, měl/a bych, je třeba, abych udělal/a", aby nás ostatní přijali. 

Jenže já pochopila, že se stejně nikdy nezavděčím všem. A že by mohlo docela dobře stačit, kdybych byla spokojená jen já sama se sebou. Protože největší hodnotou, kterou mám, je má jedinečnost. Není nikdo jiný na tomto světě, kdo by byl úplně stejný jako já.

A jsem ráda za každý den, kdy mohu potkat spřízněné duše, které mě mohou obohatit, inspirovat, poučit naopak tou svou jedinečností. 

Svou jedinečnost bychom se měli snažit nejen objevovat, ale i hýčkat. Objevovat ve smyslu hledat svůj skutečný smysl života a to, co nám jej pomáhá naplňovat. Hýčkat ve smyslu - rozvíjet to, co nám pomáhá náš smysl života naplňovat. 

Já to našla díky pozorování svých pocitů, dojmů, které z jednotlivých činností, kterým se věnuju, mám. Dobrým znamením, že by mohlo jít o to "pravé", může být třeba to, že při tom zapomínáme zpravidla na čas, jak nás to pohltí a pocit radosti, štěstí, který při tom/po tom máme.

Ne vždy nám všechno musí dávat hned smysl. Nechápeme, jak to či ono spolu souvisí. Ale když je člověk trpělivý, čas většinou odhalí, co potřebujeme znát :-)

Běhání je pro mě jednou z těch činností, o kterých jsem přesvědčena, že mi pomáhají naplňovat můj smysl života, i když mi ty návaznosti nebyly dlouho úplně jasné. Jen jsem cítila, že chci pokračovat, že je to pro mě hodně důležité :-)

A abych tu svou dnešní úvahu trochu odlehčila - takhle to dopadá, když se spojí absťák s mimořádně krásným nedělním počasím a já se pak nemohu nabažit toho svobodného "létání", které jsem zmínila na začátku příspěvku :-) 

Na vysvětlenou - během adventu jsem musela vypustit své běžecké tréninky na 3,5 týdne kvůli trochu podvrtnutému kotníku. K běhání jsem se vrátila během Vánoc, ale nechtěla jsem to uspěchat, vím, že se to může docela vymstít. Až do dnešního dne jsem tak neběhala trasy delší než 10 km. Ale dnes... dnes jsem si to užila za všechny ty týdny běžeckého "strádání"! :-) A neplánovaný zimní půlmaratónek je na světě .-)

Mějte se krásně.

A.

Haló, jste tam ještě někdo? .-)

Ani nevíte, jak dlouho jsem se těšila na to, až tady znovu napíšu alespoň pár řádků :-)

Kolikrát od loňského jara, kdy jsem tu napsala poslední příspěvek, jsem si řekla "tak už!", "k tomuhle bys chtěla/měla něco říct", "tohle by mohlo někoho dalšího inspirovat" atd., atd...

Vůbec bych nečekala, že se pro mě jednou tenhle blog znovu stane dalším vykročením z mé komfortní zóny... Člověku se v hlavě rojí tolik myšlenek... Zastaví se na blogu po tolika měsících ticha ještě vůbec někdo? Bude to tady ještě někoho zajímat? Mám co sdílet?

Koncem loňského roku jsem ale měla jasno. Ne, neznám odpovědi na ty předchozí otázky. Ale vím, že chci pokračovat. Ať už realita odhalí cokoliv.

Když jsem tak na přelomu roku bilancovala, jedno z mých přání pro letošní rok, které jsem vyslovila, bylo: "napsat alespoň jeden příspěvek na tento blog". Tak tím dneska znovu začnu :-)

Proč právě dnes? Já myslím, že jsem si to dnešní "nakopnutí" od jedné z vás u mého posledního příspěvku přivolala :-) Tak moc už jsem chtěla znovu začít, až jsem prostě dostala impulz, pomyslnou hozenou rukavici a já musela. 

Loňský rok mi utekl neuskutečně rychle. Tolik se toho událo a myslím tím hlavně dobrého, ale bojuju sama se sebou. 

Myslím, že toho docela dost zvládám, ale pokud po světě chodí lidi, kteří bloudí a hledají, co by jejich životu dalo smysl, naplňovalo je, hledají svou vášeň, které by se věnovali, tak já asi patřím mezi lidi, kteří řeší opačný "problém". 

Píšu "problém", ale ve skutečnosti je to dar, který jsem asi dostala do vínku. Věřím, že jsem šťastný člověk, protože vedle zdraví, rodiny a práce, kterou miluju, cítím radost, štěstí z mnoha dalších věcí, kterým se věnuju. Jen jich je opravdu hodně a já mám současně potřebu všechno dělat úplně nejlépe, jak dovedu. 

Jsem perfekcionista (což si ale neodporuje s tím, že tak jako nejsem já, tak ani to, co dělám, není a nebudeme nikdy dokonalé, stále se ale mohu zlepšovat, pokud opravdu chci a já to ráda dělám, už ale netoužím být nejlepší a začala jsem si mnohem víc užívat ten proces neustálé snahy o to být dnes lepší než tou, kterou jsem byla včera, napříč vším, co dělám, přestala jsem se srovnávat s jinými, pokud se srovnávám, tak v čase sama se sebou). 

Jen ten den má pořád jen 24 hodin... :-) 

Nerada se svých "vášní" vzdávám a tak jsem nějak podvědomě najela na řešení ve stylu "učesaná-neučesaná" - já jedu "ve vlnách". Po určité období se vždycky věnuju jen několika aktivitám, které mě těší a po čase se zase posunu dál a pak zase dál k jiným činnostem a pak zase znovu. Střídání není pravidelné, prostě zrovna dělám to, o co si řekne mé vnitřní já :-) No a k tomu se samozřejmě snažím dělat svou práci nejlépe, jak dovedu. Jsem opravdu šťastná, že se mi stal můj "kvetoucí" koníček "koněm"! :-)

Tak tolik pro nový "úvod". A víc zase příště .-)

Přeji vám všem krásný rok 2020. Buďte zdraví a šťastní a nezapomínejte si plnit své sny .-)

Moc jsem se na vás (které nevídám "naživo") zase těšila :-)

Anna

PS: ta fotka je od nás z Beskyd z našeho letošního zimního výletu začátkem ledna :-)