Kabelku pro kamarádku...

... už promýšlím nějakou chvíli. Těšila jsem se, že až objednané látky a ostatní materiál dorazí domů, "vlítnu" na ni a maximálně do dvou dnů bude na světě. 

Ladění střihu však střídalo studium vážného onemocnění kyčelního kloubu, jímž s velkou pravděpodobností onemocněla naše Viki (já vím, neměla bych to dělat, ale která máma by nechtěla o tom, co se děje, nechtěla vědět co nejvíc...) a já byla díky tomu každou chvíli jako na houpačce - chvíli nahoře s tím, že to zvládneme a chvíli dole s pocity svíravými. 

Před Viki se samozřejmě snažím nedat nic najevo, ale ty pochybnosti o tom, jak vše bude, v sobě prostě mám, i když vím, že musíme. A stále se snažím připomínat si, že jsou lidé, kteří mají mnohem horší diagnózu a my máme naději, že když se vše začne včas léčit a rehabilitovat, může Viki do roka či roka a půl zase normálně chodit. 

Snad nám řekne víc magnetická rezonance, kterou Viki absolvuje v první třetině příštího měsíce. Budeme vědět, na čem opravdu jsme a budeme se moci podle toho zařizovat. Nyní jen čekáme a snažíme se udržet Viki v posteli, co nejvíce ležící. A taky shromažďujeme informace, abychom se pak mohli rychle rozhodnout pro způsob léčby. Kromě operativního zákroku, který zatím bereme jako poslední řešení, je možná i konzervativní ambulantní léčba či dlouhodobá léčba v léčebně či sanatoriu, která však přináší velmi dobré výsledky.

Po dvou týdnech, kdy se starám přes den, než dorazí manžel, o obě děti, necítím kvůli přenášení Viki mezi postelí a toaletou, koupelnou či jídelním stolem záda a jsem kvůli neustálého pobíhání mezi oběma dětmi utahaná doslova jako pes. Jirka mi teď přijde jako pápěří a není to tak dlouho, co jsem to cítila úplně jinak :-) Viktorčiných dvacet čtyři kilo už se totiž docela pronese... Dobrovolně tak absolvuji všechna poobědová spaní s dětmi. Dokonce se na ně těším víc než ony samy :-)

Víc než kdy jindy mi teď pomáhá cvičení Pilates, které jsem se naučila po porodu Viktorky a od té doby jej vedle jiných sportovních aktivit průběžně cvičím stále. Nedám na ně dopustit :-) Kromě kalanetiky neznám lepšího cvičení, které tak dobře a komplexně posílí břišní svalstvo (silné břišní svalstvo je jedním z předpokladů prevence bolestí zad), ale současně posílí a současně protáhne i další svalové skupiny.

Ale zpátky ke kabelce. V posledních dnech mi hodně pomáhá, když něco vytvořím rukama. Mám to místo psychoterapie. A tak jsem začala po dešti rozmnožovat na zahradě rostlinky, sadit (Joli, ještě jednou díky za sazeničky mavuně :-)), přesazovat (i když jsem to původně chtěla nechat až na podzim), prát se s plevelem na severním "svahu" naší zahrady, vyrábět letní věnec a konečně snad i šít zmiňovanou kabelku... a pak snad zrealizovat i tu plánovanou bylinkovou spirálu na zahradě a dokončit vyšívaný ubrus, který jsem chtěla na terase používat ještě letos... Když vidím, že se věci "hýbou", vždycky se mi zvedne nálada minimálně o sto procent :-) A taky, když na zahradě něco nového rozkvete. A ještě víc, když se kamarádce, která pendluje mezi Itálií a naší malou vískou, narodí další miminko :-)

Tak snad brzy konečně i s nějakou čistokrevně kreativní zprávou.

Mějte se krásně

A.